přeskočit na navigaci

2021

2020

2019

2018

2017

leden '17

Události ve výhleduahoj

Pohled na takzvaná "data Krvik Totr" v našich análech je domněle tristní a prázdný, zejména z hlediska našich zbývajících příznivců. Chyba lávky. Nezapomeňme, že už jen ta zakládající dvojice souboru pečuje o celkem pět nijak pokročilých dětí, že čtyřicítka klepe na dveře a že život se neptá a mydlí nás hlava nehlava jak v práci, tak doma. Mydlen je ostatně právě Petr a vše artistní v jeho životě víceméně stojí.

Přesto nestojí práce na nové hře Krvik Totr Špína, která je ve fázi slibné revize. Jde to pomalu, ale vidíme, že se nám daří držet to v rukou více než kdy dřív. Bez ohledu na to, že nejde o nejdiváčtější kus – a vlastně ano, klíčové je ono "bez ohledu". Jsme při psaní dosti nespoutaní, přitom životem připoutaní. Psaní nám jde nečekaně výtečně, tématu realizace se raději vyhýbáme, bychom si moc nemysleli.

Nemůžeme však nemyslet na 25. výročí Krvik Totr, jež svým způsobem celý letošek probíhá. I když reálně vidíme, že to dívadlo s životem pořád ještě kloudně skloubit nejde, tohle opomenout nelze a je víc než pravděpodobné, že naši čtyři věrné se dočkají něčeho veřejného. 20. výročí jsme záměrně nedělali "the-best-of-ové", ale původní. A ani letošek – po pěti lichých letech – nemíníme vzpomínat a besídkovat. Takže pokud (jakože jistě ano) něčím vzpomeneme naše velkolepé výročí, bude to tvorba nová, třeba neúspěšná a mimoidní, ale živá. Se uvidí.

leden '17 | Ať Krvik Totr píše! | foto a design Petr Jediný Novotný
leden '17 |

Ať Krvik Totr píše!

| foto a design Petr Jediný Novotný

2016

červenec '16

Pařížská špínazpráva

Vidět nejsme, ale aspoň v Divadelním ústavu by měli zbystřit. Přestala nás bavit neschopnost urvat si pro sebe čas a dohodli jsme se na úplně úchylné věci: že v létě vyrazíme na tvůrčí soustředění sami dva (míněni otcové zakladatelé Petr a Tomáš) do Paříže a napíšeme tam konečně ničím nerušeni hru.

Abychom tam nejeli s prázdnou a de facto nerozepsáni, stanovili jsme na čtvrt roku krutý režim každotýdenních psacích setkání – vznikl tak příjemný formát takzvaných Rozpisků, kdy jsme bezstarostně něco bez přípravy vyvrhli. Nějak jsme ale dospěli a i tyhle blbosti jsme vždy dotáhli tak, že valná většina by se dala hned uvést (mít tak čas). Kromě těchto deseti scének jsme také koncipovali samotnou hru.

Na Výhledově jsme nesáhli přesně rok. Na květnové svatbě našeho drahněletého spolusouputníka Pavůla se nám stalo, že jsme to celé spláchli a začali nanovo. Z Výhledově jsme vzali pár motivů a nálad, záhy ale bylo jasné, že vzniká úplně jiná hra (a že Výhledově klidně přijde na řadu výhledově). Montovali jsme koncept, který jsme dokončili těsně před odjezdem do Paříže – to byl náš cíl, mít ideově hotovo předem.

V Paříži jsme už společně byli před 18 lety (a ostatně i právě s Pavůlem) a napsali tam tehdy vcelku převratnou Tichou domácnost a Azora v RERu. Až na stejně ujetý humor jsou to ale úplně jiné výtvory a jiní lidé, ty dvě dvojice. O nové hře zatím neradno moc mluviti. Klíčové je, že jsme devět dnů skutečně jen psali (a skoro nespali), v pronajatém bytě, ale hlavně v parcích a kavárnách a Paříž kolem nás byla jen příjemnou vzpruhou (do tématu nám nevstoupila a víceméně jsme o ní nevěděli – až z fotek nám to pomalu dochází, že jsme tam byli). Hru jsme napsali celou, cestou na letiště jsme připsali název – Špína. Víc o tom mluviti nelze, čeká nás po delší pauze (neb jsme odjeli naprosto fyzicky i tvůrčně vyčerpáni a vyprázdněni) revize a všechna ta protivná dotahování.

Klíčová informace i pro nás dva je ale jasná: ani po de facto pětileté pauze se nám nepřihodil osud Voskovce & Wericha po válce, kdy už jim to nešlo. Jde nám to, jsme trochu jinde než dřív, ale píše nám to skvěle, máme nápady a nic neskončilo.

fotka
11. července 2016 |

Montparnasse - naše nová čtvrť

| foto samo
fotka
11. července 2016 |

Montparnasse - naše nová čtvrť

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
11. července 2016 |

První večeře

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
11. července 2016 |

Tak nám zavřeli Eiffelovku

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
11. července 2016 |

Stanice metra, kde bydlíme. Kombinace Pernodu a Fernetu čistě náhodná?

| foto Petr Jediný Novotný
12. července 2016 | Psaní v Jardin du Luxembourg | foto samo
12. července 2016 |

Psaní v Jardin du Luxembourg

| foto samo
fotka
12. července 2016 |

Psaní v Jardin du Luxembourg

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
12. července 2016 |

Věčný pat: vyhraje černý, nebo bílý?

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
13. července 2016 |

Naše opidum. O moc větší než tahle fotka nebylo.

| foto samo
fotka
13. července 2016 |

Naše opidum. S Tomáše Koutovým nosem

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
13. července 2016 |

Naše opidum. S Tomáše Koutovým nosem

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
13. července 2016 |

Toujours prets čili Vždy připraveni! Na náměstí poblíž pořádala PCF (francouzští komouši) v noci hustou diskopárty

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
13. července 2016 |

Stanice metra Alésia poblíž našeho bytu. Pamětníci se upamatují na tradiční set "atmo písní" před začátkem Svázané. "Nos ancêtres les Gaulois habitaient à l'Alésia..."

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
14. července 2016 |

Psaní v Jardin du Luxembourg

| foto Tomáš Kout
14. července 2016 | 14 juillet v ulicích | foto Tomáš Kout
14. července 2016 |

14 juillet v ulicích

| foto Tomáš Kout
fotka
15. července 2016 |

V Jardin du Luxembourg

| foto samo
fotka
15. července 2016 |

Historicky první selfie

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
15. července 2016 |

Další vzpomínka na Svázanou - Victorova ulice...

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
15. července 2016 |

...a psaní v Café St. Victor

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
15. července 2016 |

Postava Bertranda ze Svázané vypadla. Rozvinuli jsme ji později v pásmu Humor. A v Paříži na nás vykoukl v téže ulici jako Victor.

| foto Petr Jediný Novotný
15. července 2016 | Théâtre de la Huchette - přes půl století od premiéry tu hrají denně Plešatou zpěvačku a Lekci. Čili naše urzáklady. | foto Petr Jediný Novotný
15. července 2016 |

Théâtre de la Huchette - přes půl století od premiéry tu hrají denně Plešatou zpěvačku a Lekci. Čili naše urzáklady.

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
15. července 2016 |

Point zéro čili vracenka nezklamala (byť jí to trvalo)

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
21. července 1998 |

Vracenka a naše haksny v roce 1998

| foto Petr Novotný
fotka
15. července 2016 |

Osvobozené divadlo by zaplesalo. V Paříži jsou osvobozené knihy (či k osvobození?)

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
17. července 2016 |

Krvik Totr na Montmartru. Už to tu není tak happy a free jako před 20 lety, ale tradice je tradice

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
17. července 2016 |

Krvik Totr na Montmartru, na lavičce, kde jsme psali před 18 lety. Tentokrát to byla jen stafáž pro fotku - bylo hrozné vedro a kolem moc turistů

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
30. července 1998 |

Krvik Totr na Montmartru v roce 1998. Zrovna tu tehdy píšeme Azora v RERu

| foto Radka Myslivečková
17. července 2016 | Psaní v Tuileries - jen kousek od místa, kde jsme psali v roce 1998 Tichou domácnost | foto samo
17. července 2016 |

Psaní v Tuileries - jen kousek od místa, kde jsme psali v roce 1998 Tichou domácnost

| foto samo
fotka
18. července 2016 |

Poblíž našeho bytu a u parčíku, kde jsme nejvíc psali, stojí kostel Notre-Dame-de-Travail. Boční lodě vypadají jak Eiffelovka - aby ne, když tenhle kostel postavili dělníci pro dělníky, kteří Eiffelku stavěli

| foto Petr Jediný Novotný
18. července 2016 | Mnohočetné symboly obepínaly naše nejčastější psací místo: Square du Cardinal-Wyszynski (disidentský Polák) v rue Vercingétorix (čili předobraz Asterixe). I ten Notre-Dame-de-Travail (čili„práce
18. července 2016 |

Mnohočetné symboly obepínaly naše nejčastější psací místo: Square du Cardinal-Wyszynski (disidentský Polák) v rue Vercingétorix (čili předobraz Asterixe). I ten Notre-Dame-de-Travail (čili "práce") se k tvůrčímu fleku hodil. Rušila nás jen TGV do Bordeaux (i jinam), která za zdí co chvíli vyrážela z Montparnassu.

| foto samo
fotka
18. července 2016 |

Psaní v Café l'Imprévu (neplánovaném)

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
18. července 2016 |

Psaní v Café l'Imprévu (neplánovaném)

| foto Tomáš Kout
fotka
19. července 2016 |

Point de tri (třídírna) na konci tvůrčího pobytu - zjevně jsme víc psali než pili

| foto Petr Jediný Novotný
fotka
19. července 2016 |

Tak jsme tu Špínu právě dopsali! Adieu, Vercingétorix !

| foto Petr Jediný Novotný

leden '16

Výhledové neudálostiahoj

Je to nepříjemně mrzuté: máme se rádi, rádi bychom se často viděli, spolu psali a hráli, ale všední provoz nám v tom brání a už jen statistika je proti nám: za rok a půl jsme se viděli krz tvorbu přesně desetkrát. Fantasticky jsme sice načrtli novou hru, jež už má pracovně-oficiální název Výhledově, ale to je tak všechno. A půl roku už leží ladem.

Přerušilo ji spontánní psaní "autorského čtiva" Zelingerovo zoto, které jsme uvedli jedinkrát "na venku" a jež bychom rádi zopákli pořádně v Praze, ale od onoho "comebackového" září nula od nuly pošla. Je evidentní, že (dlouhodobě vyčerpávající) fáze našich rodin nám teď prostě nic víc nedovolí.

Neklesejme nicméně na mysli – jediný, kdo by si mohl tyto řádky přečíst, jsou naši generační souputníci, a ti jsou na tom nemlich stejně. Výhledově, za rok, dva či dvacet tři se navrátíme!

leden '16 | S tvorbou opatrně! | Foto a design Petr Jediný Novotný
leden '16 |

S tvorbou opatrně!

| Foto a design Petr Jediný Novotný

2015

30. 12. '15

Flekáč feststručnews

Na sklonku patnáctého roku udála se věc nevídaná: jako úplně poslední aktivita projektu Plzeň, kulturní hlava měst Evropy, proběhlo multikulturní setkání vybraných (lepších) členů divadel plzeňských SAD a Antidivadlo a pražských Krvik Totr. Multikulturnost spočívala konkrétně v experimentálním požití nejméně deseti druhů ožralky v Království píva. Z čehož ony fleky.

30. prosince 2015 | Kulturní činovníci plzeňského Pražska | Foto Petr Jediný Novotný
30. prosince 2015 |

Kulturní činovníci plzeňského Pražska

| Foto Petr Jediný Novotný

5. 9. '15

Zelingerovo zoto zavařenoreflexe

V jistém životním období čas letí nehorázně: třeba když se do souboru narodí zhruba dvacet dětí a jejich rodiče musí shánět žížaly do jejich zobáčků. A tak jsou to bezmála tři roky, co jsme jako Krvik Totr nestáli před lidmi. Dnes jsme šli proti rodičovskému trendu a zahráli v Řepici.

Řepice, to je to místo, kde jsme hráli před deseti, respektive jedenácti lety. Pohled na tehdejší setlist a náš výkon je zasmušile rozkošný: z dnešního hlediska to byly blbosti, my ale zároveň byli odvážní a šli do všeho po hlavě – a tak se lidi váleli. Dnes jsme hráli bez ohledu na veledlouhou pauzu profesionálně, ukázněně, nový text byl kvalitnější, ale odvaha nám chybí. A s ní možná i lepší divácké přijetí.

 

Odpíchnutí od názvu

Ale oč šlo: Kurel, neúnavný to řepický organizátor a kulturní činitel, nás během minulé dekády zval několikrát, ale vždy v době, kdy jsme buď neměli požadovaný kabaret, nebo jsme vůbec nehráli. Letos na jaře jsme na novou Kurelovu poptávku nabídli rovnou Filtr (který rodičovství jakžtakž přežívá), Tomáš měl býti jakýmsi moderátorem. Netušili jsme, co to bude, ale nazvali jsme to „Filtr & Kout“. Kurel pak chtěl název vystoupení. Petr neměl čas, a tak vcelku bezmyšlenkovitě napsal: „Nazvi to třeba Šubadůba rýbadýba aneb Zelingerovo zoto, mně je to jedno...“ Část první byla úplná blbost, část druhá skrytý vzkaz pro Tomáše a Filipa, anžto jde o základkovou tematiku a slovník. Show přijato.

V červenci počali si Petr s Tomášem dělat starosti, co jako budou ty koutovské výplně. A protože jsme oba měli rodiny pryč, okurková sezóna a jisté volníčko kralovaly našim zaměstnáním a na pomoc přispěchaly státní svátek a prodloužený víkend, rozhodli jsme se něco napsat. Není to tak, že tři roky nepíšeme a tohle byl úplný restart – už rok připravujeme divadelní hru, jsme nicméně ve fázi konceptu, přesněji hledání příběhu. Takže rozjetí jsme patřičně, nicméně i pro nás samotné bylo překvapivé, jak rychle nám to vzniklo. Jeden večer jsme (v restauraci Na Dělostřílnách) čerpali inspiraci (koncept jsme napsali na účtenky, které nám laskavě daroval pan vrchní) a mimochodem již poněkolikáté v našich tvůrčích životech jsme prostě naplnili existující název patřičným obsahem, tedy jak šubadůbem, tak Zelingerem (stalo se tak u předchozí hry Štěňátko je mrtvé i předlohy Svázané). Druhý den jsme pětidílnou story sepsali. Pojali jsme věc rozhlasově, čili postaru, návrat ke kořenům, kdy jsme před lidmi četli zdramatizované literární dílko. Okolo jednotlivých částí měly svoje místo písně Filtru, věděli jsme totiž předem, že na krvické nemáme čas.

Mimochodem je to poprvé od roku 2006, kdy Filtr hrál s Krvik Totr v rámci spoelčného programu a je vtipné, že role se obrátily: dříve se začínající Filtr přiživoval na Krvicích, teď nefungující Krvik Totr hráli vlastně díky Filtru... Nutno ale říci, že toto byla z nouze ctnost a že pro případné opravdové uvedení Zelingerova zota v nějaké té Praze počítáme s krvickou hudbou Soninou. Ale jako by bylo vzdělané kulturní obci jasné, že k sobě ony grupy patří vlastně jen personálně, ale jinak jsou již mimoběžné, došlo k omylu a na plakát byly vyřezány oba názvy – jak původní Filtr & Kout, tak Krvik Totr...

 

Tropické psaní

Psaní opanovalo peklo: zatímco celá Praha ležela ve sklepě či vaně a bojovala s 40stupňovými tropy, my zavařovali mozkové závity a psali. Následovaly dva měsíce prázdna, které nám potvrdily, že Krvik Totr opravdu ještě na nějaké divadlo připraveni nejsou: prostě jsme neměli čas. Až v týdnu před vystoupením jsme se tak nějak dávali dohromady, nikdy ale v celém triu. Regulérní zkoušky byly dvě. A stejně jsme to dali, v rámci možností na výbornou.

Přesněji řečeno, tak úplně nevíme, co si o vystoupení myslet: hráli jsme v obří stodole pro nějakých třicet rozesetých lidí, v kotli běhaly a řvaly (naše) děti a my i vzhledem k tomu, co jsme napsali v úvodu (jsme zkušenější, ale méně odvážní), viděli úsměvy, ale fakticky nemůžeme říct ani zbla – bylo to dobré, či špatné?

Co je škoda: postavy jsou v Zelingerovi čtyři a my přizvali po letech Bogdana Cieślara. Přišlo nám symbolicky sympatické znovu navázat na staré dobré doby v Řepici, kde Bogi byl. Po jedné zkoušce však na Bogdana padl jakýs strašný syndrom, který ho na měsíc odrovnal, a on musel účast odříct. Vtipné je, že Univerzita Karlova ho požádala, jestli by mohla jeho výjimečný případ zařadit do výuky – takže konečně role slavnější než Zvíře z Nejúspěšnější hry všech dob...

Nu a jak bylo již naznačeno: neřekli jsme si to ještě, protože nemáme čas na diskuse, ale i to je známkou toho, že na dívadlo prostě čas nenazrál. Chtěli bychom, ale realizace je strašně těžká, v tomhle rodičovském období. Ale než nám to za pár let dojde, děti snad odrostou a my se na to vrhneme znovu a rádi.


6. 7. '15

Krvik Vedrstručnews

"Na intelektuálním poli je horký brambor. Vykopat? Motyky tají (dech)..."

Krvik Totr bezelstně přiznávají, že po dvoudenním tvůrčím soustředění žitém horkou jehlou oslaví 600. výročí upálení Mistra Jana Husa pálením žáhy.

6. července 2015 | Krvik Totr při práci v 38 stupních na Zelingerově zotu | Foto Petr Jediný Novotný
6. července 2015 |

Krvik Totr při práci v 38 stupních na Zelingerově zotu

| Foto Petr Jediný Novotný

duben '15

Sesaduzpráva

Děje se nám dosti zábavná věc – byť začala a hnedle skončila. Nejprve se nám – Krvikům Totrům – ozvalo Národní divadlo (!), jež nám nabízelo, bychom mu přenechali naše dramatické pamětihodnosti (kostýmy, scénáře, účtenky za šminky a tak). Inu, na tohle jsme ještě jednak mladí a navíc to všechno ještě potřebujeme... Čili sorry.

Jenže hned nato (na sklonku února) se ozval Jakub Škorpil, sice hlavně kamarád z ex Puchmajerů, ale v tuto chvíli hlavně redaktor časopisu Svět a divadlo, s jasným úkolem: naplnit něco stránek rubriky Comedy Mix námi, a sice v naší režii (a Škorpilově redakci). Šlo o "první reprízu" rubriky po premiéře s Petrem Vydrou, čili Petrovým souputníkem či spíše nadputníkem z KATaP DAMU, proč se tedy necítit skvěle...

Měli jsme deset dnů na nesmiřitelně kratičký výběr z naší tvorby, přičemž jsme neměli ani chvíli společný čas. Takže celá tahle kompilace vznikla tak, že každý zvlášť si doma vybral něco textů, pak jsme si jak nějací Bítlz v roce 1971 po mailu vyměnili "čísla", tak nějak to splácali a pak se na zhruba hodinu sešli v kavárně, kde jsme seznali, že půjde o ukázky ze všech našich her a "vůči mužům genderově nekorektní témata", vše jsme si odkejvali a napsali to klíčové – původní průvodní slovo. A celé to nazvali Sesadu...

Krom něj je zde v těchto dnech, měsících a možná letech raritní zejména ukázka z naší připravované hry, jež kvůli tomuto výboru definitivně získala název Výhledově, což je prostě vtipné: je to sice téma hry, ale nic moc o ní netušíme...

Z publikace (SAD 2/2015) máme nicméně obrovskou radost – pokud se nemýlíme, něco podobného proběhlo naposledy v roce 1998.


6. 4. '15

Jsme v metrůůůstručnews

Krvik Totr ožívají! Před několika lety jim Dopravní podnik hl. m. Prahy zrušil Dvacítku (míněna tramvaj), která jezdila od Petra k Tomášovi a zpět. Do té doby jsme psali o sto psací péro, leč pak spadla klec. Dnes konečně funguje prodloužené metro, jež opět Kouta s Novotným sblližuje. Doufejme, že prodejna psacích potřeb si pronajme některý z volných kamrlíků v nových podchodech...

6. dubna 2015 | Nádraží Veleslavín Krvikům k dispozici | Foto Petr Jediný Novotný
6. dubna 2015 |

Nádraží Veleslavín Krvikům k dispozici

| Foto Petr Jediný Novotný

leden '15

Kreatotrivita v roce 2015ahoj

Plníme loňský slib a dáváme všanc své péefko. Vymysleli jsme ho spolu před zavíračkou, opravdu krása...

Není to sice jediná kreativita, jíž se zabýváme, ale ani letos vám nemůžeme slíbit, že cokoli z plodů naší autorské geniality okusíte. Popravdě s tím nepočítáme. Ale cítíme, že se naše veřejné exhibování neúprosně blíží. Nejhůř do pěti let jsme na jevišti!

leden '15 | Čas letí – a my letíme s ním | Foto a design Petr Jediný Novotný & Tomáš Kout
leden '15 |

Čas letí – a my letíme s ním

| Foto a design Petr Jediný Novotný & Tomáš Kout

2014

30. 12. '14

Uťatý kambekstručnews

Dnes nad ránem se Krvik Totr pokusili v tramvaji číslo 51 o neoznámený, leč o to velkolepější comeback přehráním prastaré scénky z roku 1998 Veverka jak mraky (z dílka Okurky: zvonky parodie).

Petr zahájil: "Jsem veselá rezavá veverka s bílým bříškem."

Tomáš pokračoval: "Jsem nerudný myslivec Hamrlík a mám dvouhlavňovou pušku."

Dál už se nedostali. Jediný divák, který byl vzhůru, v tu chvíli prchl na opačný konec vozu. Škoda.

První živé vystoupení absolvovali Krvici v roce 1997 právě v tramvaji (denní) a tehdy to fungovalo. Časy se halt měéni. Tak to zas balíme.


22. 2. '14

Rozkošná histórka z karafystručnews

V roce 1999 bylo nám dvacet a Tomáš zpečetil henten věk karafiáty darovanými Petrovi (zaobaleno do historicky laděných podobizen, viz galérie /pionýr=Kout, pionýrka=Novotný/).

Následující léta bojkotoval Petr rezolutní návrhy všech bližních vyzývající k odstranění těchto karafiátů, patřičně uschlých a hnusných a nepřiměřeně veřejně vystavených. I bylo (pod stejně nepřiměřeným tlakem) stanoveno, že 15 let po danajském daru, tedy právě teď, budeť karafiát odstraněn.

Vše ovšem zhatil Kout, který v den vynášení (a v popelnice vynesení) karafiátu opět přispěchal s novým karafiátovým kvítkem... Ten bude dle logiky věci odstraněn v roce 2029, až nám bude 50 let.

Trocha filozofie: je-li život měřen karafiáty, je ho docela málo.

PS po roce: Ó, jak jsme (my muži) blbí. Což není jasné, že to uschlé nejsou karafiáty, ale růže?!? Znamená to, že krvické karafiáty bylyť zmizeny dávno. A to, co jsme vyhodili nyní, byla ve skutečnosti kytice, kterou dostala Hamma Bullivavaleva po představení Des Centaines, jež s Petrem hrála v Bordeaux v roce 2008...

22. února 2014 | Nový karafiát pro Novotňase | Foto Hamma Jediná Novotná
22. února 2014 |

Nový karafiát pro Novotňase

| Foto Hamma Jediná Novotná

17. 1. '14

Retro parohystručnews

Novoroční předsevzetí jsou méně škodlivá než novoroční zjištění. Jean-Paul o tom ví svoje.

(Odchyceno v plzeňském zoo.)

14. ledna 2014 | Aluze na Svázanou v plzeňské zoo šokovala... | Foto Hamma Jediná Novotná
14. ledna 2014 |

Aluze na Svázanou v plzeňské zoo šokovala...

| Foto Hamma Jediná Novotná

leden '14

Neočekávané událostiahoj

Loni jsme v lednu ještě nevěděli, ale teď už předem víme, že ani letos s náma nic nebude. Rodičovská dovolená úspěšně pokračuje!

Co se umění tejče, můžete pravidelně chodit na koncerty Filtru Petrova a Filipova a brzy zajít i na projekt bývalých Puchmajerů, kterého se účastní Sonia.

A slibujeme, že do roka a do dne tu najdete nové péefko!

leden '14 | V novém roce ani kapka nazmar ...ničeho! | Foto a design Petr Jediný Novotný
leden '14 |

V novém roce ani kapka nazmar ...ničeho!

| Foto a design Petr Jediný Novotný

2013

říjen '13

Au pair im Berlinkronika

„Herr Schafner, Herr Schafner, wir haben eine Bitt: Nehmen sie uns bitte nach Berlin mit!“ Tak nějak jsme si zpívali na cestě do Berlína, čistě soukromé, leč ve všeličems významné pro celé krvikstvo.

Symbolů bylo mnoho: v roce 2007 jsme taky jeli do Berlína. Smyslem cesty byl opět koncert někoho vokolo Genesis – tentokrát Petera Gabriela. Filipa tentokrát nahradila panimáma Novotná. Tomáš tentokrát na koncert nešel, anžto jeho arciúkolem bylo ohlídat nejen svého Jáchyma, ale i Petrova Jonáše na hausbótu hned vedle O2 Worldu, kde jsme bydleli.

I tentokrát proběhl Kurywurst. Ale hlavně proběhla i tentokrát návštěva hospody, během jejíhož trvání jsme zjistili, že naprosto nečekaně sedíme i tentokrát tamtéž co před šesti lety s Filipem (pro zapamatování: Kreuzberg – Heinrichplatz). Tehdá jsme totiž byli nonstop namol a navíc pořád pršelo a my nevěděli, kde jsme. Tentokrát jsme si pečlivě vybrali hospůdku, vlezli do ní a až po hodině při odchodu v záchod jsme seznali, že za rohem je TEN bar, TEN stůl za ním, TO předsálí sociální a TY typicky vykachlíkované hajzlíky. Zjistili jsme to oba naráz a jen zírali. Jinak krom koncertu jsme koncipovali celý výlet jako návštěvu místního dětského hřiště. Bylo to zábavné a bylo krásně - tentokrát.


25. 5. '13

Děti a ostatní rizika pohlavního životazpráva

Navzdory vyhlášené (a stále vážně míněné) divadelní pauze kývl Tomáš Kout na nabídku jednorázové spolupráce s Jakubem Škorpilem (Antonín Puchmajer DS) během festivalu Ohromné maličkosti. Přehlídka proběhla v Divadle Na zábradlí a Jakub s Tomášem zde dvakrát přečetli úryvky z knihy Děti a ostatní rizika pohlavního života z pera Dava Barryho. Překladu stejně jako režijního dohledu se ujal Jakub (s požehnáním M. J. Švejdy).

Název i podtitul "Jak za pouhých devět měsíců a s pomůckami, které nejspíš máte doma, stvořit malou lidskou bytost" nenechá nikoho na pochybách, že rodičovství je v ní popisováno s nezbytnou dávkou nadsázky a drsného humoru, jenž je obzvláště Puchmajerům tak vlastní. Čtení bylo tedy určeno spíše rodičům přítomné omladiny, která (aby nerušila) si mohla hrát s hračkami, jež Tomáš s Jakubem náhodně posbírali doma. Nakonec tak byli spokojeni všichni: děti, že si mohly pohrát s hračkami, které doma nemají, rodiče, kterým se ulevilo, že v tom nelítají sami, i aktéři, kteří si oddechli, že se jim hlučící drobotinu podařilo překřičet bez újmy na hlasivkách. To platilo zejména pro Jakuba, který ze Zábradlí spěchal rovnou na Šrámkův Písek.

fotka 25. května 2013 | Program Ohromných maličkostí na Zábradlí | Foto Tomáš Kout
25. května 2013 |

Program Ohromných maličkostí na Zábradlí

| Foto Tomáš Kout

5. 4. '13

And now just Aramis!stručnews

To si takhle Petr jde Lilijovou... (pro znalce dřevních a kultovních dob Krvik Totr – to je ta ulička, kudy hlavní postava desky Krvik Totr z roku 1998 Jak krteček ke kalhotkám přišel? krteček přišla ke kalhotkám) a co nevidí: voni tu BBC natáčej Tři mušketýry.

Sotva Petrovi dojde ta mnohočetná souvislost s Krvik Totr, vyloupne se před ním produkční, který do amplijónu zařve: "And now just Aramis!" I Petr jde si dál.

Znalci nejslavnější scénky Krvik Totr Tři mušketýři ale samozřejmě vědí, že Petr hrál Athose. Aramis (Kout) se proto na BBC zlobýýý. "Jakej nehet?" dí Porthos (Fíla).


28. 2. '13

No Grant No Cryzpráva

Tak jsme si vyzkoušeli s naším občanským sdružením Prostores podat grant, celkem tři. Ne úplně překvapivě nám právě došly zamítavé odpovědi. Pro magistrát jsme sice „jistě zajímaví, ale nijak originální“, pro ministerstvo kultury „neodpovídáme požadovanému statusu“ a také „nevyhovujeme grantovému okruhu“. Tak jsme se aspoň zase něco naučili a tak trochu si můžeme oddechnout, protože by to pro nás znamenalo třicet vystoupení a účtování skoro tři čtvrtě miliónu...

Přikládáme fotky obálek – ač zcela různé instituce a ač mezi jejich rozesláním uběhl měsíc, jsou si podobné jako vejce vejci. Zadáváme tedy úkol: Najděte dva rozdíly... Možná to celé řídí Centrální mozek lidstva.

 

No Krvik No Totr

Teď je tedy jasno, jak to s námi bude. Před pěti lety touhle dobou zavelel Petr „pauza!“, zařízli jsme veškerý repertoár a pokračovali nanovo až po dvou letech. Letos zavelel totéž Tomáš, podobně nespokojený jako Petr tehdy: divadlo děláme nedotažené, rodinu a práci flákáme. Letos tedy nic nepíšeme, nedomluvili jsme žádné termíny ve své produkci v Praze ani mimo ni a nakonec jsme se ani nehlásili na soutěžní festivaly, ač máme dva neprosoutěžené projekty. Tím, že padly i granty, máme vůbec čistý stůl a zahajujeme regulérní divadelní dovolenou, blíže neohraničenou. Padla!


7. 2. '13

Lukrativní nabídkastručnews

Pic kozu do vazu! Někdo nám poslal divadelní scénář, jestli bychom ho jako nezdramatizovali... Detaily raději neuvádíme, abychom nebyli za pitomce. (Třeba je to Kundera pseudonymní?) A raději na nabídku nereagujeme, abychom nebyli za pitomce. (Třeba ten někdo napsal všem, tedy nejen Krvikům, ale i Národnímu a Dejvickému divadlu - víc nás opravdu dobrých nejni.) Ale vlastně to potěšilo...


leden '13

Očekávané neudálostiahoj

Pro naše domácí fajnšmekry to není úplně dobrá zpráva, ale – letos jsme si i přes namlsané tvůrčí choutky nakopnuté radostným psaním nových kousků pro naše prosincové 20. výročí naordinovali přísný zákaz nové činnosti. Musíme se věnovat rodinám a práci dřív, než o obojí přijdeme. I to bude radostná činnost, ze které ale vy moc mít bohužel nebudete...

Slíbili jsme si, že na nic nešáhneme letos a možná ani příští rok. Uvidíme, jestli se nám to podaří dodržet. Nemáme totiž nijakou krizi, jen okolnosti životní nás nutí přibrzdit.

Každopádně divadlo o nás letos nepřijde – rozhodně se chceme zajímat o festivalová a zájezdní účinkování se všemi třemi našimi počiny na repertoáru – jak nesmrtelná a víc a víc nás bavící Svázaná, tak Štěňátko je mrtvé (čb), které teď bude ještě pár měsíců na mateřské, i prosincový večírek, který lehce přehoblujeme do standardního představení.

Zvěte nás, moc rádi přijedeme kamkoli (tedy máte-li v zázemí herní místnost pro děti...).

leden '13 | PF 2013? V tomhle roce uvidíme nejspíš rudě... | foto Daniel Koumák Srb, design Petr Jediný Novotný
leden '13 |

PF 2013? V tomhle roce uvidíme nejspíš rudě...

| foto Daniel Koumák Srb, design Petr Jediný Novotný

2012

13. 12. '12

Krvik Totr na Fejsbůku alias Ksichtářizpráva

Ksichtáři bez Krvik Totr něco schází (na oubytě), a proto se naň přihlašujeme. Račte nás následovati a oblibovati si nás a my vám oplátkou slibujeme pravidelné vtípky z naší kuchyně, rarity, retrořeči a hlavně pozvánky, byste nepropásli naše úchvatné dívadlo...

Mnohem více se ale stejně dozvíte na těchto stránkách, kde si můžeme dělat, co chceme, a ne jen to, co nám Mark Cukrhor dovolí.

PS: Ale ach ten nečas! Profil máme přes rok, ale neměli jsme čas ho zveřejnit... Tak až teď.

2012 | Logo pro Facebook | Design Petr Jediný Novotný
2012 |

Logo pro Facebook

| Design Petr Jediný Novotný

12. 12. '12

Pauzírovánízpráva

Hezké datum pro hezké rozhodnutí.

Petr s Tomášem dopili o víkendu několik let starou a stále na lepší příležitost odkládanou kolu s rumem, spokojeně si dali dvojitého Brežněva a takříkajíc se rozpustili. Před námi teď není žádný nový projekt, a to zcela cíleně, abychom se mohli věnovat rodinám a práci výdělečné.

Neznamená to, že končíme, protože se budeme ze všech sil snažit, aby se víkendová show hrála dál, byť ne v Praze, ale na festivalech, tam, kde nás pozvou. Až se Hamma otřepe z šestinedělí a dalších týdnů, vrátíme se i ke Štěňátku, se kterým bychom také chtěli jezdit – Praha moc smysl nemá, diváci nechodili tak, abychom vůbec zaplatili nájem. A stále máme Svázanou, která je vždy připravena k použití, rovněž na cestách.

Vše závisí na zájmu těch, kdo by nás někam rádi pozvali, a také na grantu, který jsme pro tento trojúčel podali (poprvé v životě) a který bude vyhlášen až na jaře. Nedostaneme-li ho, budeme hrát poskrovnu a stejně tak v roce 2014 a možná i dál. Novou hru chceme napsat až za nějakou dobu. Ale těšíme se na ni už teď.

Takže nás zvesela zvěte, protože my rádi přijedeme!


10. 12. '12

Billa odpustístručnews

„Vozík před Pod Petřínem vydržel. Ale pak jsme šli ještě s Boganem a Pavlou na Újezd a asi čtvrt hodiny po tom, co jsme usedli, vjel dovnitř týpek ve vozíku a jinej ho tlačil. Chvíli jezdili po lokále, a to bylo naposledy, co jsme vozík viděli. Venku ve sněhu pak bylo vyježděné pěkné kolejiště, asi si to kluci užili. Tímto se omlouvám Bille za zpronevěru vozíku.“ TK v dopise PJN

1. prosince 2012 | Dobře se nám (tedy hlavně Zitě) s vozíkem (ve vozíku) zkoušelo... | Foto Petr Jediný Novotný
1. prosince 2012 |

Dobře se nám (tedy hlavně Zitě) s vozíkem (ve vozíku) zkoušelo...

| Foto Petr Jediný Novotný

9. 12. '12

Dvacet let Krvik Totr podruhéreflexe

Oslavný víkend se díkybohu v neděli završil podobně pozitivně jako v sobotu. Žádné divadlo není stejné a dvě tak blízké „premiéry“ tuplem stejné být nemohou. Byli jsme klidnější, důraznější, nenechali jsme věci spadnout. Ovšem byli jsme i méně drsní, víc jsme z toho dělali srandu (to je postřeh těch, kdo to viděli znovu, ale i náš pocit). Méně jsme se pletli, ale bezchybní jsme nebyli. Celkovýd ojem je ten, že sobota byla nervózně těkavá, chybnější, ale vlastně soustředěnější na temnou atmosféru. Neděle byla uvolněná, podali jsme lepší výkon, ale v oné uvolněnosti a větší komičnosti se ztratila plánovaná temnotina.

Jiné bylo svým způsobem vše – už jsme měli ozkoušeno a věděli jsme, jak se bude kde co dít i ve vztahu k publiku, a proto vše opravdu plynulo snáze. Je dobře, že internetová Česká televize nás točila až dnes – ba, a tomu jsme rádi, že máme takový večírek natočený. Televizi jsme mnohem více vzali do hry v úvodních předkecech a v tombole, která byla dnes větší (hlavní včerejší cena, Karlsonova hlava, se nám vrátila, tak jsme ji dražili znovu – dražilo se ale i jeho tělo a ruka, tělo jsme pak našli položené u květináče a zase si ho vzali domů...; dražilo se i zlaté koště z Elitní utopie – vzpomínka na pankáče, kteří nám v Řepicích roztrhali vlajku EU a zlatým mopem vytírali hajzly – a koupací čepice, kterou měl coby pleš Pohádkový dědeček Fíla v Nejúspěšnější hře všech dob).

Přítomnost kamery a fakt živého přenosu náš výkon také změnil (a náhodou zlepšil), Zitina pokračující choroba byla v horší fázi, ale tím, že to bylo dnes naposled, se do toho neskutečně opřela. Liho Blues už nezahajovalo večer z cédéčka, ale živě, díky „Krvik Totr Revivalu“, který představoval Petr Filip a kterého jsme pak bezostyšně vykopli a nechali si od něj (na oko samozřejmě) zaplatit lístek. A protože nemohl Honza Físcha, po letech nás popatřil další letitý kamarád a souspřízněnec, Ríša Tůma (vždy byl poblíž Pidivadla a jednou svítil Návrat z proutí). Všechno bylo zkrátka podivuhodně příjemné retro, bez stopy patetičnosti a pohledu zpět, udělali jsme dobře, že šlo o nové představení (ač ponejvíc vyškrábnuté ze starých kusů).

Neděle byla oproti očekáváním a také rezervacím solidně naplněná, přišlo mnohem víc lidí než včera. A hlavně mezi nimi byly retropostavy krvického života, doslova se tu reinkarnovala Divadílna, aniž bychom to tak nějak plánovali, Pavla Drtinová, Bogdan Cieślar a Anička Kučerková, dokonce František Čachotský (hlas v Návratu z proutí) a Klára Hanušová (Die Happyend). Společně jsme pak poseděli v Pivnici pod Petřínem (vozík na nás čekal ve sněhu venku) a bylo to podivuhodné setkání, které snad načne novou éru lepších vztahů přerušených před pár lety.

Prosinec 2012 | Plakát k 20 letům Krvik Totr | Design Petr Jediný Novotný
Prosinec 2012 |

Plakát k 20 letům Krvik Totr

| Design Petr Jediný Novotný

8. 12. '12

Dvacet let Krvik Totr poprvéreflexe

Tak jsme v půlce – snad ne existence Krvik Totr (vydržíme dýl!), ale oslav našeho dvacetiletí. Máme za sebou křest ohněm, první dvacetiletný večer na Kampě. A dopadli jsme dost dobře.

 

PROJEKT

K celému projektu – vymýšleli jsme ho zhruba dva roky a měl mnoho podob – od původní varianty „výhradně koncert“ (chyběli nám lidi a nám zas čas na zkoušení starých věcí) přes „best of“ (to byla jarní varianta, když jsme se do přípravy večera opravdu pustili) až po mix věcí starých a úplně nových – a ten jsme realizovali: opustili jsme ideu besídky s tím nejlepším z naší kuchyně (naši kuchyni nikdo totiž nezná, chodí noví lidé a staří pamětníci stárnou jinde) a z tlustospisu všech počinů jsme postupně vytáhli věci, které se nám autorům moc líbí, které byly uvedeny jednou (Obec spisovatelů) nebo vůbec (Prásdninové iluse) a které jsou rovněž realizovatelné ve variantě 3 muži + 1 žena, kterou byla opět Zita Patíková).

Všechno jsme navíc přepisovali do nové podoby – Obec je ideově předělaná a obsahově z velké části také. Na repertoáru byla i Slavná balkónová scéna, kterou jsme ale rozložili a prvočísla tak, že z toho vznikla krom pár větiček úplně nová scénka, Ingrid & Romeo (Henryk Sienkiewicz Ibsen). K tomu jsme cíleně připsali dvě nové písně (Humor a Universal) pro po letech znovuzasazenou klavíristku Soniu Koutovou a Fílovi přikázali oprášit Uďoblinky nové luny a docela profláklou Píseň z kotlíku (vlastně jediný štyk, který mohlo publikum jasněji identifikovat). To vše jsme obalili omáčkou vytaženou z různých scének a zvolili metodu propojeného kabaretního plynutí, kde není čas na oddech – jednotlivá čísla se překrývají, první pauza je na finální potlesk (který naštěstí aspoň dnes přišel...). Původně byla ve hře všechna období Krviků, finální tvar už tak reprezentativní není (silně jsou zastoupeny roky 2002–6 a letošek), ale zase jde z hlediska dnešního našeho diváka o úplně novou hru, kterou nemohl jindy vidět.

Při sestavování scénáře nám vyplynulo téma Romea a Julie (postupně nahrazené Ingrid – to je jednak debilní a také odkaz na naši „slavnou“ postavičku z Tam, kde Zem není, 1996), které jsme zazdili do třetích sklepů všech tří hlavních scének.

Dopsáno a doladěno bylo vše v půlce října a my pak v podstatě za pouhý měsíc vše nazkoušeli – dokonce snad doopravdy nazkoušeli, „premiéra“ byla pro nás až klidná, oproti Štěňátku, které jsme zoufale nestíhali. Kabaretní tvar má zkrátka výhodu krátkých úseků, do kterých se lze postupně dostat.

Při zkouškách se prastaré téma muže a ženy posunulo do fritzloviny (pánové v Obci spisovatelů se stali opravdovými chlívy, byť s literárně honosným jazykem) a to pomohlo Strýčkovi v Ilusích být drsnější, nu a v Ingrid & Romeovi zase titulní hrdince razantněji odmítnout své budoucí dítě (mimochodem Bertrand je pohrobek Svázané, postava, která vypadla z původního konceptu i se svojí matkou – tak jsme je nakonec oba použili...).

Jednotící téma doopravdy nefungujících mezilidských vztahů pak podporovala i jevištní propojovačka – jednak oním překryvem, kdy scénky nenásilně spojovala překryvná přítomnost osoby z dalšího kusu a postupně nám také začaly migrovat rekvizity (pilník, košile, řetěz) a hlášky („ále“). Zítra nás bude zase točit internetová Česká televize (to jsme díky Petře z Kampy dokázali prosadit předem a jsme velice rádi, že tuhle oslavu budeme mít natočenou), a i tohle téma také prosáklo do několika míst ve hře, kde hrají televizní kamery roli. A díky úvodnímu a závěrečnému Lihu (coby atmo) migrovala i Manon (řácky zmršená v Ingrid).

 

PREMIÉRA

Večírek jsme dali přímo na dny, které považujeme za začátek Krvik Totr a vše se neslo v symbolické náladě. Strašlivě jsme se báli, jak publikum přijme podivnou temnou poetiku – ale jednak jsme na to pořádně upozornili na pozvánkách a pak jsme si řekli, že přece o nic nejde, je to náš večírek, a kdo přijít nechce, nepřijde. Ve finiši zkoušek, tak na předposlední, jsme pak začali věci odlehčovat, takže nakonec se to těm starým Krvikům i podobalo – slovy Fíšovými, jenž s námi opět strávil večer jako mistr světla a zvuku: „Začínáte být čím dál víc dekadentní,“ řekl po první zkoušce s námi. Ale druhý den dodal, že už to rozdýchal a že je to vlastně super. Prostě nezvyklá věc. Naprosté nesmysly, spousta kruťáren a prasáren říkaných či předváděných vcelku zlehýnka – tím se odpoutáváme od opravdové krutosti, která se v těch textech a aktech skrývá.

A aby to ještě méně zavánělo trágou, obestavili jsme večírek úvodem s Kysucou, sponzorem z Východoslovenských železáren (který nám nic nedá), a to celé mělo ještě jednu ambaláž, Liho Blues, které jsme pouštěli z cédéčka v jedné dlouhé smyčce před začátkem představení, u toho jsme všichni neskrývaně korzovali a povídali si s lidmi a po letech rovněž kolovala titulní (a titulární) vodka Liho. Lidé popíjeli, Sonia je popoháněla, aby pili víc, proplétali jsme se kuloáry a atmosféra večírku nastala tudíž rovnou, diváci si na nás nemuseli zvykat. Tohle byl plán a plán nakonec perfektně vyšel.

Na konci, po potlesku, pak následovala tombola, kdy jsme vylosovali dva šťastné výherce našich starých rekvizit (Karkulínovu hlavu, která hrála v Slavné balkónové scéně a také na Jiráskově Hronově v Produktu za absentující Soniu; a pak šípkové korále Hančete, Kuby, Ajného ze scénky Jak Krakonoš). I tombola přes svoji spontánnost proběhla vesele, příjemně, vodka opět kolovala a publikum se pak docela spokojeně s tím vším odebralo ku východu. Aspoň takový byl náš pocit.

Zajímavé je srovnání se Štěňátkem – tam jsme si vším naprosto jistí, a přece se nám jedinkrát nepodařilo navodit příjemnou atmosféru a publikum je jaksi za zdí. Tady jsme se obávali zhruba všeho, a přesto to byl pro nás příjemný večer.

Každý z nás něco totálně podělal, ale ani jednou se nestal záškobrt takový, že by bylo cokoli poznat. Všichni se se vším vyrovnali, záseky neproběhly a zítra snad odvedeme lepší, vyklidněnější práci.

Pokud tedy chuděra Zita bude mluvit – dnes totiž strávila bez hlasu a hlesu tři hodiny ve střešovické nemocnici, kde ji všichni předbíhali, neb nebyla schopna se ozvat (a to doslova). A pak ji tam tým specialistů rozmluvil a ona to dala báječně! Ale je vtipné, že protože v jednu chvíli to vypadalo, že to doopravdy neproběhne, trio už jelo do vokovické rekvizitárny pro Svázanou, začaly textovky a celkově přelaďování na změnu programu. Dokonce jsme se už začali těšit... Ale Dvacet let Krvik Totr nakonec byla správná varianta.

Jedna věc nás ale doopravdy nakrkla – že totiž publikum bylo (zase, zatraceně) nečetné – kolem třiceti diváků. Dokonce nepřišla třetina těch, kdo si rezervovali lístky. Jsme si i produkčními a tenhle večer nám měl vydělat na celoroční dluhy nasekané Štěňátkem. Tak jsme zase o trochu víc v mínusu... Nicméně celý večírek je zcela nízkonákladový – stál maximálně pětistovku (!), vše, co jsme použili, bylo zrecyklováno odjinud. I v tom je to trochu retro: v textech zaznívaly odkazy na různé jiné hry a mezi rekvizitami a kostýmy byla Svázaná, Štěňátko, Návrat z proutí, zákaldním kostýmem byly mekdonaldí košile a kecky Tří mušketýrů, brašna z Dožínek, a pak spousta drobností mnohem mnohem starších...

 

OSLAVA

Nebyla nijak bujará, jsme starý, máme rodiny a zítra hrajeme zas. Ale snad poprvé za dlouhá léta se stalo, že jsme všichni seděli u jednoho stolu společně, ne každý u těch svých v jiné hospodě. To bylo hrozně příjemné.

Důležité je napsat ještě o geniu loci – Petr s Tomášem si už v brzkých 90. letech (to zní hrozně) objevili šedesátá léta (to zní už líp) a pravidelně chodili 8. prosince k Lennonově zdi na Kampu. A oslavili tu v tento den páté výročí Krvik Totr (1997, to byl přelomový rok, kdy jsme vyměnili parodii rozhlasového vysílání za psaní povídek – to zní dnes z hlediska divadelního souboru úplně nepochopitelně pradávně), potom desáté (2002, večer po návratu z pololiterárního polodivadelního vystoupení v Regensburgu), patnácté (2007, sice ne u Lennonovy zdi, ale vystoupením v Nablízku, tedy dnešním Divadle Kampa, a bylo to poslední uvedení Produktu a uzavření jedné éry, totiž Divadílny) a konečně dvacáté, dnes, opět divadlem, s lidmi, kteří se zase pomalu, ale jistě rekrutují z minulé Divadílny, ale se kterými pracujeme trochu jinak, soustředěni a cílevědoměji. Kampa nás ale každopádně, neplánovaně a mocně vždycky na tyhle milníky přitáhne a je to hezké.


24. 11. '12

Cesta pod Oreb a zase zpátkyzpráva

Dnes skončil divadelní festival Symposion v Třebechovicích pod Orebem, kde jsme před měsícem hráli Svázanou. Na závěr přehlídky se udílela cena diváků, kteří během celého festivalu hlasovali, jaké představení se jim líbilo nejvíc. Vyhráli pardubičtí s Uhdeho Baladou pro banditu, ale radost můžeme mít i my – Svázaná prý dlouho vedla a ve finiši se tísnilo hned několik her včetně té naší. Navíc delegáty Krviků (Petr a Jonáš) znovu všichni chválili, v čele s místním 87letým hercem, který dal pozdravovat i oba kolegy a že to bylo doopravdy dobré. To potěšilo asi nejvíc. S místním souborem Symposion jsme si znovu padli do oka, přejeme jim, že se dostali na příští Hronov, a doufáme, že se zase někdy na prknech potkáme!

Jinak jsme se zdrželi jen na noc, protože v Praze se mezitím pilně zkouší na velkovečírek oslawný prosincový.


22. 11. '12

Otevíráme web (po letech)zpráva

Dnes slavnostně otevíráme náš nový web. Je to veliká úleva, protože je to vůbec poprvé, co za něco stojí. A také proto, že připravit nový nám trvalo dle různých statistik tři až sedm let od toho předchozího plně funkčního. Poprvé se nepatlal Petr v nějakých votjůsí editorech, ale zcela profesionálně to sepsal Tomáš, Petr plnil úlohu designéra a naplňovače.

Tohle je ale jen začátek – před námi je ještě trnitá cesta narvat sem všechno, co jsme měli na webu dříve. Zatím tu máte dva poslední roky, přibude celý archiv a časem také videa a empétrojky. Vracejte se, pokaždé najdete něco nového (nebo starého...).


28. 10. '12

Fritzl srazstručnews

Zkoušky na prosincový mejdan k našemu dvacetiletí se rozeběhly naplno. Zahájili jsme je oprášenou Obcí spisovatelů, která poněkud zdrsněla – nějak nám v ní zavanula fritzlovina.


23. 10. '12

Městem (skoro) chodí Mikuláškronika

U Jediných Novotných už to není tak výlučně jedinečné – jsou teď čtyři, protože se jim dnes narodil Mikuláš! Učinil tak přímo ve vokovické zkušebně, aspoň hned rekognoskoval plac a zběžně omrkl divadelní knihovnu. Pak se otočil na cédéčka a začal řvát jak Mick Jagger – šťastný otec mu to oplatil Stounama – I Can’t Get No!


6. 10. '12

Svázaná pod Orebemreflexe

Svázaná se zase pro jednou probrala ze svého stand-by-režimu, zahráli jsme ji v Třebechovicích pod Orebem v rámci divadelního festivalu Symposion. Byla to po Josefodole další štace, kterou nám přinesly Poděbrady, i báli jsme se, abychom nezklamali, ale tentokrát to snad bylo ještě lepší. Sice jsme museli na zkouškách hru ne úplně snadno vydolovat z mozkových závitů, naskočila ale perfektně a my ji po osmi měsících zahráli s mnohem menšími potížemi než zářijové Štěňátko, které hajalo jen dva měsíce (ale ještě není tolik zažité). Navíc už je hra natolik v nás, že jsme si všichni tři hráli a naplili ji spoustou nových prvků, byť kolikrát jednorázových zkoušení před divákem – každopádně byla živá a parádní a ani trochu zakrnělá.

V nové svázané tradici jsme si připravili (byť spontánně a na poslední chvíli) osvěžující bonus – neb jsme jeli do města celoevropsky či světově proslulého svým betlémem, implantovali jsme ho nenásilně do hry – prostě jsme místo „altánu“ říkali „betlém“ a víc se s tím nemazali. Ale pomohlo nám to, na místní to účinkovalo mistrně, a byť se tomu nesmáli, byli z toho nadšení, a znalci z Poděbrad o to víc (říkali nám pak, že se hodně báli, jací budeme, když v Poděbradech vše odviselo od Polabských mlékáren nad námi - naštěstí jsme byli dobří a betlémem si opravdu pomohli). Druhým bonusem bylo vyhlášení pátrání po ztraceném klobouku, který nám vypadl cestou k divadlu nebo ve vlaku do Chocně. Ukázali jsme publiku žlutou tašku Billa, ve kterém byl, a požádali o spolupráci. Lidi jsme si tím připravili ještě před začátkem a po úspěšném konci jsme se po děkovačce s taškou znovu vytasili, čímž jsme večer vtipně završili. Prostě se nám vedlo.

Publikum bylo opravdu místní, ale úžasně četné (stohlavé!) a postupem času pochopilo, oč nám jde, vzalo bezvadně univerzitní tematiku a ve finální smršti se prostě válelo smíchy. Dnes ale brali mnohem mnohem víc fórů, prakticky všechny, které jsme do hry dali, prošly na výtečnou, což už se opravdu dlouho nestalo. Petrovi vázlo retro, Fílovi se naopak retro geniálně povedlo, všichni ale zlehounka brali divadelní plac sebevědomým útokem. Nadšené publikum nám vlilo zase do žil obří chuť dělat tuhle často nevděčnou koníčkoidní práci.

A navíc – úplně stejně jako v Josefodolu o nás bylo královsky postaráno, místní spolek Symposion nás v klubu nad jevištěm nakrmil a napojil, o dívadle se povídalo do půlnoci a my pak pokračovali u vzácné již koly s čerstvě odprohibičeným rumem až do čtyř do rána na hotelu. Chvíli to už vypadalo, že pootočíme zeměkoulí, ale uzavřeli jsme to řečí o kvalitách českých paštik a šlo se spát.

Představení nám po skoro třech letech svítil náš jedinečný Honza Fischer, který se přiřítil na otočku; tradiční svázaná cestářka Hamma má těhotensky opravdu na krajíčku. Vlastně se celý den nevědělo, jestli to neotočíme a nepojede se (tedy Petr) za ní držet nejen palce. Ale udržela to...

fotka fotka fotka

2. 10. '12

Zázrak v librairie!stručnews

Popatřte fotografii, byste taky viděli zázrak, který se nám stal při zkoušení Svázané (o víkendu ji hrajeme v Třebechovicích pod Orebem).

Victor (Tomáš) si takhle nastoupí na scénu (toho času obývák vokovický), dle instrukce pověsí do prázdna klobouk a on - drží! Ertěl Přelom ho podržel! Literatura je to halt silná!

2. října 2012 | Klobouk! A drží! | Foto Petr Jediný Novotný
2. října 2012 |

Klobouk! A drží!

| Foto Petr Jediný Novotný

24. 9. '12

Štěňátko jde na mateřskoureflexe

Prvním poprázdninovým termínem jsme se na neznámo jak, leč dlouhou dobu rozloučili se Štěňátkem, anžto Slečinka Hamma bude doslova už za pár dní rodit. Na její těžko skrývatelné těhotenství jsme mysleli od počátku už ve střihu kostýmu, a teď, ve finiši, jí to slušelo opravdu náramně. A navíc jsme od června přidávali a teď mohutně přivršili těhotenské špílce (pana školníka, právní porodenství...).

Zkoušeli jsme skoro maximálně poctivě, přesto jsme vlastně každý tak trochu váhali, co vlastně teď má přijít. Teatrolog by jednoznačně poznal, že na sebe nenavazujeme, že jsme každý zvlášť a za sebe – jenže taková odbornice byla přítomna jediná, Jana Pilátová, ostatenstvo nemohlo nic poznat. Neprovázání rozhodně napravíme (stačí se víc vidět a víc být spolu), ovšem bohužel neznámo kdy. Horší však byla situace v publiku – nemůžeme si pomoct, ale tentokrát se bálo smát. Prý se všichni radostně usmívali, ale to jsme na scéně moc nevěděli a měli dojem, že hrajeme do betonu. Bylo to strašně nepříjemné. Když se to tak nějak shrne, tak se nikdo nesmál nikdy. Tak jsme z toho byli tak nějak zpruzelí, ačkoli to bylo rozhodně dostatečně dobře odehrané Štěně, byť to trochu vázlo.

Pochválena budiž Zvěrolékař Zita, která dnes hrála opravdu skvěle a pomohla nahodit lepší rytmus v třetí třetině, od dialogu se Slečinkou, kde děvčata převálcovala pánské trio a nastavila laťku pěkně vysoko. Poprvé také inscenace gradovala k finiši a oné plánované prvorepukomediové tečce.

S Hammou jsme se dočasně rozloučili (rovněž dočasnou) květinou a (tuplem dočasnými) plínkami od fa Krvik Totr. Letos už je před námi jen jeden zájezd se Svázanou a hlavně příprava na prosincový galavečer k 20 letům Krvik Totr.

fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka

8. 9. '12

Svatební kapela u Žoldovských na Blaníku reflexe

Krvik Totr zase pro jednou zfúzovali s populárně naučnou skupinou Filtr společně se vydali na svatbu Žoldy a Jany posléze Žmolíkových, našich letitých kamarádů. Zažili jsme úplně osudový den a je dobré to trochu rozebrat.

Oslava se odehrávala na Blaníku – tedy tam, kde jsme v roce 1989 v rámci školního výletu zahájili velikánské kamarádství nás tří, Petra, Tomáše a Filipa, které trvá dodnes a navíc nese plody v podobě všelikých uměleckých projektů. Bylo víc než symbolické předvést ukázku z obou uskupení právě tady, s vyhlídkou na slavnou horu, ve které to všechno chrápe, ale která nás tehdy při funění vzhůru vyprovokovala k založení naší staré party. Snad jsme je tam dnes trochu probrali.

Navíc – Žolda nás viděl poprvé v Mnichovicích na ukrutné ujetosti Krvik Totr „obětem tour“, pár týdnů po 11. září. Nu a přesně před deseti lety nás (tehdy Krviky, Filtru tehdy teklo mlíko po bradě, alůe personálně se to nemění) pozval na svůj festival v Křížově, což je zase jen na druhou stranu Blaníku. Čili odmítnout Žoldovo přání, abychom jim zahráli na veselce, by byla pitomost a my jsme hrozně rádi přijeli, zahráli (a dali si řízek a šunku a Kácov).

Původně jsme vymysleli ech oldschoolový set, kde se střídaly písně Filtru a scénky Krvik Totr – ty jsme připravili tři a vytáhli jsme je po neskutečných pěti letech. Jenže za našimi zády se začala připravovat zábavovka Patex (proč herdek takové názvy u podobných uskupení? Na Koutově svatbě I. to byl Elmex...), a tak jsme spontánně a vida podmínky zvolili jinak: Nejprve odehráli Krvici své tři kusy. Vcelku v pohodě jsme dali Rozcvičku, až na to, že zrcadlově obráceně, což Tomášovi došlo v půlce a Petrovi vůbec... Potom jsme jako doplnění předešlých rozbalovaných darů a předčítaných přání novomanželům přednesli Sílu okamžiku (Tomášovi se mimořádně vydařil její finiš) a vše jsme završili ne tak špatnými Třemi mušketýry, na to, že jsme je opravdu vytáhli z pětiletého závalu. Dokonce se nám líbili, ale hrát už je zas nikdy nebudem, leda zas na nějaké kamarádské svatbě. Svatební publikum bylo každopádně blahosklonné a užili jsme si veliké ovace.

Filtr pak měl samozřejmě snazší a elektrifikovanější cestu. Zahráli jsme pár písní staršího data osvědčeného kalibru, pěkně jsme personalizovali Babí léto II. na Janu a Žoldu (který na ni čeká čeká čeká...) a Jana si pak vyprosila Jsem sám („zahrajte takovou tu, jak jde městem“). Rozjařeni včerejškem jsme i tady oslňovali nevídaným spontánním vtipem a lidi, to byl řev, jak se nám tleskalo! To nám zas vlilo novou krev do žil! Asi vážně máme smysl a lidi to asi vážně baví. Prosím řekněte to EMI!

fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka

1. 9. '12

Perný den autorské ekipyzpráva

Tahle pracovní sobota jak za starých dobrých patrně překonala krvický rekord – pracovali jsme 12,5 hodiny v kuse na třech divadelních projektech a jednom hudebním...

V devět ráno jsme ve Vokovicích u Novotných oživovali mrtvé Štěňátko, které bude ke konci září těsně před Hamminým odchodem na mateřskou uvedeno na dlouhou dobu naposledy.

Potom Petr s Tomem dolaďovali scénář prosincového vystoupení (zatím bez názvu), načež se všichni (už bez Hammy) v poledne přesunuli na Jugošpárty ke Koutům a absolvovali první čtenou onoho připravovaného exkluzivního večírku ke 20 letům Krvik Totr.

Tohle je vlastně první zmínka o této akci, a tak trochu šířeji: Během dvou prosincových večerů (8. a 9. prosince, přesně na naše slavné výročí, a opět na Kampě) zahrajeme představení věnované našemu ukrutnému výročí. Idea se rodí dva roky, scénář od letošního pozdního jara (vlastně jsme na to hupli hned po premiéře Štěnátka). Zdaleka nepůjde o nějaký „best of“, rovnou jsme si řekli i to, že se vyhneme úspěšnému kabaretnímu představení Produkt. Týden co týden se Petr s Tomášem scházeli, třídili staré texty, napsali pár nových (první písničky od roku 2007 a první scénky dokonce od roku 2006!), pak přepisovali vybrané staré kusy. První čtená sloužila k orientaci, co to vlastně máme v rukou – a je jasné, že se ještě bude kutat. Ale každopádně se můžete těšit na plnohodnotné naše představení převážně naplněné věcmi, které víceméně nemůžete znát. Víc teď asi prozradit nemůžeme, snad jen to, že sestava je stejná jako u Štěňátka, jen mateřskou Hammu Jedinou Novotnou nahradí čerstvě odmateřená Sonia Koutová, což znamená zejména návrat skvělých divadelních klavírních písní.

Po čtené jsme vypustili i Zitu a šli k Topolům na pracovní oběd – u něj jsme vymýšleli, co proboha zahrajeme o příštím víkendu na Žoldově svatbě... V rukávu nemáme ale vůbec nic. Nakonec jsme vysypali rozumný kompromis tří krátkých scének obalených písněmi Filtru. Scénky jsme pak ještě mezi sousty začali tahat z našich prejtů – a byla to dost legrace, protože Tři mušketýry jsme nehráli plných pět let a mezi tím o ně ani nezavadili... Ale rozhodli jsme se to risknout. Pomohl nám v tom náhodou se objevivší drahně letitý blízký přítel Koumák, který nám na chytrém telefonu hlídal text... Zkouška pokračovala i s Koumákem znovu na Jugošpárty, a když jsme ukončili někdy v pět v šest divadelní fázi, Petr s Filipem zase přejeli do Vokovic a až do půl desáté dřeli Filtr.

Fujtajksl, to je tedy koníček!


1. 8. '12

Prostorné sdružení je na světězpráva

I v naší webové kronice se léta dosti pindalo o tom, jak založíme sdružení a jak už je to na spadnutí. Teď ale jsou pindy u konce a před námi jen tvrdá grantová práce... Od dnešního dne funguje občanské sdružení Prostores o. s., které zastřeší všechny naše aktivity. Rozumí se samo sebou, že pokud nevíte ve firmě, co s penězi, odklonit je naším směrem je jedinečné a správné rozhodnutí...

O o. s. či o o. p. s. se mluvilo zhruba osm let, možná i déle, to si už nepamatujeme. Spousta z nás to postupně dostala „Krvik Totr o. s.“ za úkol, leč nic z toho. V červenci 2009 PJN se Zuzkou Macákovou vymysleli (v restauraci U Holanů) zastřešující Afinteatre, dál už ale neměli sílu na nic. V roce 2010 změnili koncept, Afinteatre měl být spíš Zuzčin projekt (pod nímž by nicméně „grantovali“ i Krvici a spol.) – ani to ale nějak nedokázali dotáhnout. V těchto dnech se Afinteatre i se svým pseudowebem odebral definitivně na věčnost – Afinteatre se tak zapsal jen v roce 2010 jako „divadelní soubor“, který hrál seriál Ona & On. Zuzčiny spřátelené projekty (vždy je v nich někdo od nás) nicméně od letošního podzimu ponesou zbrusu nový titul, který PJN se Zuzkou vymysleli, Divadlo Nadosah.

Loni v létě jsme se opět pokusili narychlo založit o. s., které v tu chvíli inicioval PJN s plzeňským spřízněncem ze Sadu Ingusem. Spolu s Filipem Votavou vymysleli (tentokrát v proslulém plzeňském restauračním zařízení Cardinal) název Prostores – to aby se do tak bezbřehého názvu vešlo přibližně všechno...

V tradici jsme ale do kýženého září (kdy se podávají granty) akci nedotáhli. Leč to už nebylo jen pindání, krom názvu už jsme plodili i stanovy. Právnicky vyučený Ingus si pak vzal stanovy na paškál a během června bylo hotovo, záhy podepsáno, odesláno a ministerstvem vnitra nyní slavnostně zaregistrováno. Uf, jaká to odysea... Od teď tedy uvidíte na našich pozvánkách a plakátech i logo sdružení. Kroutíte hlavou, že se akce na jedno odpoledne protáhla na osm let? Bať bať...


26. 6. '12

Štěně v (i)telce a konec dobré sezónyreflexe

Třetí uvedení Štěňátka bylo jednoznačně nejlepší. Nebylo dokonalé (ani omylem), ale mělo dobrý tah (který tentokrát ztratilo někde v půlce a pak se znovu nahazovalo) a dokázali jsme zamaskovat i chyby a výpadky. A to vše před kamerou České televize, která nás živě přenášela na internetu, kde si nás můžete pustit kdykoli libo, ač raději budeme za vaši ctěnou živou návštěvu.

Dobře jsme odpíchli už předúvodem, kdy Petr s Tomem (z televizních důvodů, či spíše úvodů) použili mimo Prahu už zažitě fungující fór před Svázanou, aby si publikum vypnulo mobilní telefony, neb se to ke hře z roku 1934 nehodí. Dobře jsme nahodili, publikum si hned naklonili a nasměrovali k humóru a dobrá půlka pak byla víceméně předobrá rovněž.

Bonusem bylo špičkování do nehraně těhotné Slečinky/Hammy – do tématu se nám vloudil školník z Dijonu, který byl příjemným osvěžením pro postavu Slečinky, pro ostatní herce i znalce (neb v hledišti byli mnozí již podruhé!).

Co říci k té naší právě uzavřené sezóně... Jednoznačně byla výborná – podzim/zima kralovala zájezdová a festivalová Svázaná, do toho jsme psali a pak zkoušeli a konečně alespoň třikrát uvedli Štěňátko je mrtvé (čb). Rádi bychom hráli víckrát, ale Štěně jsme prostě dřív nestihli a v Praze je hrozně draho na častější termíny.

Podzim bude stručný: v září snad ještě stihneme jednou uvést Štěně, než se Slečinka odebéře na mateřskou, a pak se budeme připravovat na velkolepý večírek k 20 letům Krvik Totr, který proběhne v prosinci.

Děkujeme vám všem za pozornost a těšíme se na podzim!

26. června 2012 | Krvik Totr v televizi, nebo aspoň na jejím internetu (v programu vpravo) | Repro z ČT
26. června 2012 |

Krvik Totr v televizi, nebo aspoň na jejím internetu (v programu vpravo)

| Repro z ČT
fotka

21. 5. '12

Štěňátko ožíváreflexe

Není nic horšího na dívadle než první repríza. Prakticky bez výjimky se jednává o propadák, u profíků i amatérů. Protože toto odvěké pravidlo moc dobře na vlastní kůži známe, udělali jsme všechno proto, aby první repríza naší hry Štěňátko je mrtvé dopadla lépe než nejhůře.

Měli jsme pro to dva hlavní důvody: od premiéry uplynuly prakticky dva měsíce a my všechno zapomněli. A premiéra nás nepřesvědčila – hra nebyla dozažitá a my vlastně nevěděli, jestli ta hra za něco stojí, nebo ne. A tak jsme dřeli jak koně a zkoušeli jako diví. O předcházejícím víkendu ale už bylo jasno: propadák to není a nebude. Hra konečně opustila fázi „těžkopádné replikáže“, my si ji evidentně zažili a začali do ní pumpovat nové detaily.

Nic z toho samozřejmě nezaručuje, že obávaná první repríza proběhne hladce, nám se ale podařilo udržet soustředění, napětí, vlastně všechno. Mnohem méně početní diváci než minule se tvářili spokojeně a hra nakonec opravdu hladce proběhla – a snad i ladně. Každý z nás mnohem víc věděl, kde je a co říká, každý si vyhrával a každý byl mnohem lepší než minule. Nicméně poslední čtvrtina spadla – průšvih to nebyl, jen je to škoda. Důvodů pro sešup dolů bylo ale víc – na Kampě bylo například jako vždy v létě strašné vedro.

Vcelku upřímně jsme nadšení, protože konečně víme, co hrajeme (a že to je doopravdy ona zamýšlená prvorepubliková parodie) a že to má cenu. A těšíme se na červnové uvedení!

fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Hráli jsme s ním Štěňátko, nezlob se!"

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Zanzibar!"

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Mohu již otevřít? Je tu tma."

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Skutečně specialista non plus ultra."

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Mizero!"

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "V štěňátkově boudě se našly kočičí chlupy. Jsou vaše?"

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Já byla na pohřbu."

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Koště!"

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Och, zde pan Tomáž je rétorem na právnické fakultě?"

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Poradím vám jednu radu!"

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Nuže tedy proto nemůžete... tento."

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "To s tím vaším bratrem mi připomíná to s tou mojí sestrou."

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Nu tak já mám starší sestru."

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Děkuji vám, já sám."

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Co se přihodilo?"

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Vy se jmenujete..."

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Postůjte ještě okamžik!"

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Bubeneč kaput regni!"

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Pardon, pardon, to nemělo tak bejt."

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "V lyceu o vás jistě mají starost."

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Sakrblé!"

| Daniel Koumák Srb
fotka
26. června 2012 |

Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě: "Život je pes."

| Daniel Koumák Srb
fotka

13. 4. '12

Kolektivní zubzpráva

Poprvé v prakticky dvacetileté (kari)éře Krvik Totr jsme odpískali domluvené představení. Zítra jsme měli hrát v Újezdě nad Lesy Štěňátko je mrtvé, ale pátek třináctého byloť odpískáno. Na vině je zub.

Jak se lze dočísti v této naší webové kronice, žádné problémy nikdy nezabránily tomu, abychom na jeviště přece jen nakráčeli – a nejhůř tomu bylo v Jelizavetě Bam ve studených hradeckých loužích v červnu 2009. Ale zub, to je silnější než my.


2. 4. '12

Štěňátko je ještě mrtvéreflexe

HISTÓRIE

 

Jedna z nejmrzutějších věcí je, že nemáme kolem sebe nějakého zapáleného dokumentaristu, který by vás předešlé tři měsíce zásoboval tím, co se dělo. A děla se toho spousta. Trapně shrnuto jsme si hned prvního ledna večer sedli a bouchli do stolu, že definitivně vytáhneme z ulity naši novou hru.

Před tímto rozhodnutím byla další hrozně zajímavá etapa, a sice 17 měsíců, po které Petr s Tomášem nejprve napsali a posléze přepisovali a piplali text hry. Celé to začalo legračně názvem Štěňátko je mrtvé, který jsme z legrace vychrlili coby odkaz na předešlou Svázanou (ta se původně jmenovala Gervaise je tuhá, tak proto to štěně). Název se nám zalíbil a my začali okolo názvu ovinovat příběh... Přirozeně nás to zatlačilo do první republiky, okolo níž jsme se svojí poetikou vždy motali, poprvé jsme ji ale pojmenovali přímo.

Hru jsme napsali za pouhé dva dny či spíše odpoledna (v červenci 2010), ale z té první verze moc nezbylo. Dnů přepisovacích byla hafa a byly nikoli křečovité, ale radostné, jak se nám víc a víc dařilo dostat k názvu i (snad aspoň trochu přitažlivý) obsah. Anžto se nám víc a víc do textu zamíchával Bubeneč, je nadmíru symbolické, že v této čtvrti či jejích přilehlých Dejvicích celý text (snad bez výjimky) vznikl. Název a jedny z posledních revizí vznikly v Bubendě, byli jsme U Topolů, na Sokolovně, U Viléma a vše jsme završili U Pětníka... V teple se psalo v parcích, jindy u Koutů na Jugošpárty.

 

Prvního ledna letošního roku jsme řekli dost autorské části a vrhli se na realizaci. I tady by byla zajímavá dokumentární čočka: ten přecvak byl naprostý a nečekaně snadný, z perodržitelů se zkrátka stali rejžové a producenti. Mezistupeň tvořily „dvě první čtené“. První v říjnu 2010, po níž jsme to celé přepsali, druhá hned 3. ledna 2012.

A pak se už opravdu zkoušelo – tedy... až od konce ledna, zato intenzivně, až hanba. Oproti předešlé Svázané, o níž jsme se domnívali, že je okoličnatým životem pekelná, se celému souboru narodilo tolik dětí, že na průměr na hlavu činí v tuto chvíli jedno pididítě. Zkoordinovat pracovní i rodinné zájmy všech bylo teprve peklo, a jindy svaté osobní věci šly nemilosrdně stranou. Nešlo zkrátka jinak.

Tahle nová dětská situace způsobila, že i když jsme zkoušeli až hanba, na premiéře to pořád nebylo ono. Sice se vždy před premčou říká „chybí nám dva týdny“, nám ale chybí tak čtyři. Všichni sice už vše umíme, ale drhne to. No nic.

Nelidské, totiž nedivadelní podmínky vyrovnala dvě úžasná fakta: jednak jsme díky rodině Koutových mohli po celou dobu zkoušet v čerstvě vyklizeném bytě v proslulém Skleňáku (a zase, za rohem Bubeneč, za druhým základka, kde se ústřední trio poznalo...), a hlavně – do realizace se zapojili naplno všichni zúčastnění, tak moc, jak tomu nikdy nebylo.

 

Víc než kdy jindy nás mrzí, že na zkouškách nebyla ta kamera: pomohla by nám, ale bylo by asi úžasné sledovat, jak se z ničeho, doslova prdu, rodí kulička, či štěňátko. Už jen proto, že jsme zase rozevřeli náruč a přijali ženský élement, po pěti vlastně neskutečně dlouhých letech. A ejhle, jedním tím élementem byla naše stará (ač mladá) dobrá Zita Patíková. I pro ni to bylo třeštivé – od Návratu z proutí (2005/6) divadlo nedělala (a rodila a rodila...). Bylo nádherné sledovat, jak znovu ohmatává prkna (ve Skleňáku parkety), nejistě a posléze sebejistě, jak se ze Zity opět stává herečkou. Roli měla přetěžkou – Zvěřolékař je všelicos, jen ne snadno uchopitelná jasně směřující persóna. Jenže – jak jsme si opět uvědomili – v Krvik Totr není nikdy nikdo normální, všechno jsou to šílenci a absolutní magoři (míněny postavy).

Tenhle fakt zasvítil o to víc, že si jej tak týden před premiérou s šokující silou uvědomila a nahlas vyhrkla nově příchozí, ač již vlastně málem pět let kolem se motající Hamma Bullivavaleva, teď už Jediná Novotná. S Krviky spojena nejprve personálně přes Petra, posléze kostýmově přes Svázanou, tamtéž tvořila zájezdní technickou sílu (zvuk a světelný pult byly její), načež bylať nominována do role Slečinky ve Štěněti. Krom toho však zde byla hlavní přes kostýmy, vedlejší přes scénu a hrozně moc věcí sama vyrobila či tomu pomáhala. Navíc jí patří dík za něco, co bychom my nesvedli: získala sponzorské partnerství s modistkou Jolanou a krejčovstvím Linádo, kdežto se pro nás za mírnou cenu ušily a uhnětly některé kostýmy a všechen klobouk.

Zita zase ve finiši vytáhla své pačesové a maskérské umění, pročež jsme vypadali, jak jsme vypadali. Tedy zhruba jako šílenci a absolutní magoři, ovšem prvorepublikoví... Tak nějak nedílně, ale stejně s radostí se k pultu vrátil Honza Físcha (obecněji Jan Fischer), který jako u Svázané pomohl i režijními připomínkami. Dík patří i Ivanovi Švýcarskému a Martině Vaníkové za truhlařinu stolků.

 

Nejabsurdnější byla příprava hudby. To jsme si takhle jednou na konci února řekli, že by se tam hodily takové krátké písničky. Před nějakou zkouškou se Petr s Tomem sešli o půlhodiny dřív a ve svém stylu tuhle svoji „poezii“ vychrlili. Interně je jímavé propojení se Svázanou v písni Dijon. A pak nebyl na nic čas, až na docela poslední chvíli (relativně – tři týdny před premčou) zašli na večeři k Přemyslu Rutovi, nu a když jsme s ním oslavili jeho ten den narozeniny, zasedl ku kravílu a za podobnou půlhodinku složil a nahrál všechno, co jsme potřebovali... Stačilo zlehýnka pomixovat a bylo... Výjimkou je Život je pes, kterou si Petr pobrukoval už při psaní, a A nic víc, jejíž hudba Petrovi vlezla do hlavy ráno před Přemyslem ve sprše. (Tedy nikoli před ním fyzicky, leč časově...) Nuže tedy jsou spoluautory, aniž by o to stáli, chi... Ve zkoušecím finiši už jsme nic nestíhali, a tak padaly různé iluze stran hudby, nakonec ovšem každý z nás v něčem zpívá.

Ke konci maratónu došlo na fotografování – plakát byl už v Petrově hlavě dlouho, na svět mu pomohl Jakub Ejl Légl obyčejným foťákem, leč geniální retuší. Fotilo se někdy ve dvě ráno po vyčerpávající večeři ve Vokovicích, nasvěcovalo se ikeovými lampami před závěsem... Divadelní program je pak dílem vzácné grafické spolupráce Petra a Tomáše (možná první vůbec?). Idea sice Petrova, leč ve finiši jsme na tom seděli hodiny společně a šoupali a diškutovali (a pili víno a jedli buřty) – a zase pro fajnšmejkry psali fórečky. V programu jsme zase pracovali s fotkami našeho rovněž už letitého přítele jménem Etienne Voss (neradno skloňovat). A poprvé jsme díky Tomášovi měli profesionální tisk, vypadá to eňo ňuňo! Nehledě na připravovaný web, Petrem navrhaný, Tomášem stavěný.

 

Nuž tedy Štěňátko je mrtvé nám zabralo veškerý čas mezi Vánocemi a Velikonocemi. Kolem nás se měnila roční doba, čas utíkal a my to moc nestíhali vnímat. Je to za námi a není to škoda: zkoušení a všechno okolo bylo děsně tvrdé, ale ani na chvíli nepřestalo být v přátelském duchu. A bylo to asi poprvé, co se nikdo s nikým nepohádal a snad se ani moc nezvyšoval hlas. Stárneme? Jestli jo, tak to je vlastně dobře. Z tohohle zkoušení by nám měly zůstat jedině hezké vzpomínky. Snad jediná mrzutost, že totiž právě krz odročené osobno jsme se ani jednou nesetkali tak nějak vedle, v hospodě, doma – krom oslavy Zitiných xxxcátin dva dny před premčou. Ale to jsme byli všichni úplně na dně, že až fotky nám to připomněly...

Příště tedy (za pár let?) to snad bude ještě lepší, jak vztahy, tak práce. A patrně i sestava – všechno klapalo.

 

PREMIÉRA

 

A teď k výsledku naší práce. Jak již jsme pravili, nestihli jsme se do premiéry dostat do kýžené kondice, ale rozhodně jsme dosáhli kýženého tvaru. Skromně doufáme, že jdeme správnou cestou a že se to ohobluje. Autorsky si za tím zcela stojíme – s tím, že od samého začátku víme, že je to věc dost na hraně: extrémně absurdně nicotný námět i příběh, jde o naprostou blbost, v níž se rochníme – leč to i to je pro nás typické. Nás baví rochnit se v nicotince. Mejnstrým tím asi neuhraneme, ale i tak se nám zdálo, že to odezvu mělo.

Leč i tak nutno říci, že jsme cítili, že jsme publikum tak trochu – zklamali? Nebo ne úplně nadchli? Nebo nenasytili? Nebylo to úplně ono (slovy jedné z postav...), ale ono to nikdy nebude ono, pokud naše publikum nepřijme naši podivnou existenci. Jsme smířeni s tím, že Svázaná nastavila laťku velice vysoko a publikum čeká Svázanou dvě. Nedočkalo se a „hezké druhé místo“ nepůsobí nijak přesvědčivě. Leč tím jsme si jisti, že jde o druhou naši nejlepší hru, a není třeba se kormoutiti. Co se hotovosti autorského textu týče, tam to považujeme za úplný majstrštyk, tedy ve srovnání s jinými našimi. Režii a herectví – tam nemůžeme úplně objektivně sloužit, ale nemáme z toho ani trochu špatný pocit. Ohoblovat, nic víc. A příště to vzít třeba zas jinudy, leč Štěňátko bude a zůstane takovéhle. Mrtvé... Ale snad ho ještě trochu rozžijeme!

Toť vše – neb není třeba cokoli říkat k jednotlivým rolím: každý z nás udělal, co bylo v jeho silách, a nikdo z nás nepředvedl flop čili průšvih. Podařilo se nám snad smazat rozdíly mezi různými hereckými úrovněmi – profesionální Zitou, autorskými Petrem a Tomášem, neodmyslitelným a letitým již „třetím“ Fílou (leč tentokrát v prekérní zaclánějící, ač důležité roli) i novickou Hammou, jež stejně jako my amatérským divadlem prošla, ale teď se musela ladit na naši poetiku. Všichni jsme byli na premiéře vysoko nad nulou. Ale – strašlivě, strašlivě nervózní. A ještě se nám rozpadal celek a vztahy. Nevadí, příště, příště!

PS: Pidivadlo bylo pro Štěňátko jednoznačně malé, a tak jsme přesunuli domovskou scénu po pěti letech opět do Divadla Kampa (jak se nyní jmenuje bývalé Nablízko, Malé Nosticovo a Čertovka...).

Duben '12 | Plakát k premiéře hry Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě | Design Petr Jediný Novotný
Duben '12 |

Plakát k premiéře hry Štěňátko je mrtvé (čb) na Kampě

| Design Petr Jediný Novotný

4.–5. 2. '12

Dole v Josefově svázalo se samo (po dvacáté!)reflexe

Výjezdní sestava (trio, Hamma u pultu a Jonáš v klubovně) užila si jeden z nejlepších divadelních víkendů za mnoho let. Jelo se do Josefova Dolu v Jizerkách. Nic nebyl o špatně a naopak vše bylo fantastické. Poklidná cesta (K)a(o)utem tam v mrazivém, leč slunném dni, zasněžená jablonecká scenérie, nejvřelejší přijetí josefodolského divadelního světa, jejich pomoc, zázemí sice urobsisámské, ale s úžasnou atmosférou, nevídaná technika a ochotný technik, milí pořadatelé Stuchlíkovi, bar v klubovně pod jevištěm a konečně příjemný prostor bývalého kina, ve kterém byla radost zkoušet a hrát.

A pak Svázaná, jaká tu dlouho nebyla. Uvědomili jsme si, že málokdy je naše chyba ticho v sále. Chodí na nás málo lidí, kteří se bojí, a humor pak vyjde naprázdno. Leč kde je plno, hrajeme ouplně stejně, ale lidé se rozjedou a davově zpsychózí směr smích. Uvedli jsme se navíc krátkým improvizovaným vstupem („Vítejte dole v Josefově.“ „Pleteš to, je to naopak.“ „No co, jednou jsi dole, jednou nahoře. Vítejte tedy nahoře v Josefově...“) a opět řečí o vypnutí mobilních telefonů, jež se do přelomu 70. a 80. let 20. století nehodí – ta se asi stane zájezdní tradicí Svázané, neb lidi nakopne (a nás také). Početní a promrzlí lidé s námi opravdu ihnedle šli.

Promrzlost jsme tematizovali díky topení, jež stálo přímo pod scénou – v tradici poděbradské Mandavy jsme jeden jako druhý po vstupu šli se nejprve ohřáti, Filip/Édouard dokonce spontánně prohlásil o altánu „nahoře střecha a dole – topení!“... Víc jsme s tím neblbli, ale stačilo to a pomohlo to.

Hrozně jsme se báli, co bude, protože nás pozvali místní divadelní nadšenci, zrovna tak nadšení z poděbradské Svázané. Leč tu zařídila Mandava a plné nebojácné hlediště. Co ale kdyby bylo v sále ticho a Mandava nikde? Naše obavy byly naštěstí liché – sál byl poloplný (vtipné, že nikoli místních, ale lyžařů odevšad...) a „topení“ bylo aluzí poděbradské improvizace pro místní divadelní sdružení. A to bylo díkybohu spokojeno – „Konečně jsme tu zase měli divadlo,“ říkali si šmakavě.

Leč pošmákli jsme si zejména my – tím, že lidé s námi šli, jsme se uvolnili a vše zahráli nejenže tak, jak jsme činívali před dvěma a půl lety, když hra byla čerstvá, ale (možná subjektivní pocit, nicméně přece) hlavně tak, jak jsme zamýšleli. Možná poprvé to mělo všechny atributy, jež to mít mělo. Navíc jsme si všichni pohrávali a nabízeli spoustu nových možností. A jako odměna – lidé se smáli i tam, kde se nesmáli nikdy.

Tahle štace bylo ukrutné nakopnutí nejen do další Svázané, jež nám umdlévá jen pocitově, kvůli tichu v prázdném sále, a potvrzuje se, že je dobré nechat ji na programu pro podobné termíny, nakopnutí to ale je i pro naši blížící se novou hru v procesu, na niž se těšíme hnedle mnohem mnohem víc.

 

PRŮPLACH A JIŘETÍN

 

Radostný divadelní zážitek pokračoval do pozdní předpůlnoci s milým místním spolkem v klubovně, posléze jsme šli „dom“ – zařídili nám totiž úžasné ubytování, v normálním bytě... Po cestě jsme v maličkém městečku natrefili na Vietčerku, která vidouc nás nám odemknula a nechala nás zakoupiti pivo a Bordeaux... A zážitek pokračoval celonočním výplachem u televize, jaký Petr s Tomášem činívali naposledy před deseti jedenácti lety, zkrátka do doby, než přišlo dívadlo. Tehdy byl čas na tyhle akce – celou noc čumět na čété dvojku a zírat údivem... A přesně tohle se opakovalo, když první program veřejnoprávní televize opanovalo Televizní studio Ostrava a jeho archiv z let 70.–80. (tematicky ke Kyselým hroznům?). Dědek s Krónerem ještě (ani omylem ne)ušel, ale série pořadů Ondřeje Suchého korunovaná desetiminutovým vyprávěním o myších a nakonec písní „Jsme myši, jsme myši“, jež nás ve čtyři ráno zvedla a poslala do hajan, ale stejně jsme si ji zpívali ještě druhý den (a ty další taky...).

Nu a druhý den nastala klasická totrovská (zasloužená) užívárna – z bytu jsme se vybabrali až v poledne, následovala retro cesta přes Jiřetín pod Bukovou s nutným fotografováním, neb zde Petr s Tomášem a Filipem strávili skvělou školu v přírodě na podzim 1990, projeli jsme Tanvaldem (marně hledajíce restaurant U Labutě) a zaparkovali v Desné, kde jsme lehce poobědvali a těžce se přežrali v cukrárně. I cesta domů byla slunná a suchá, byť venku mrzlo k mínus dvaceti.

Celý tenhle víkend byl dárek k nějaké naší nepojmenovatelné, ale dlouho odkládané příležitosti – a znovu nám připomněla, co jsme zač a proč to má smysl.

 

DVACET!

 

Svázaná tu měla „mimochodem“ dvacáté uvedení – a takové hausnumero se nám ještě se hrou nestalo. Vícekrát jsme hráli jen sedm písniček, scének a povídek z našeho katalogu více než tří seti autorských kousků...

fotka
4. února 2012 |

Svázaná v Josefově Dole: "Vypněte si mobily, je to nevhodné!"

| Jan Krása (Naše Jablonecko)
fotka
4. února 2012 |

Svázaná v Josefově Dole: "Jsem renomovaný univerzitní profesor z Ecalionu!"

| Jan Krása (Naše Jablonecko)
fotka
4. února 2012 |

Svázaná v Josefově Dole

| Jan Krása (Naše Jablonecko)
fotka
4. února 2012 |

Svázaná v Josefově Dole: "Kóta dobyta!"

| Jan Krása (Naše Jablonecko)
fotka
4. února 2012 |

Svázaná v Josefově Dole: "Topení!"

| Jan Krása (Naše Jablonecko)
fotka
4. února 2012 |

Svázaná v Josefově Dole: "Navrch střecha..."

| Jan Krása (Naše Jablonecko)
fotka
4. února 2012 |

Svázaná v Josefově Dole: "Ty kráso, to je napětí!"

| Jan Krása (Naše Jablonecko)
fotka
4. února 2012 |

Svázaná v Josefově Dole: "Dám fant!"

| Jan Krása (Naše Jablonecko)
4. února 2012 | Svázaná v Josefově Dole: Dnes hrajeme pro lyžaře! | Petr Jediný Novotný
4. února 2012 |

Svázaná v Josefově Dole: Dnes hrajeme pro lyžaře!

| Petr Jediný Novotný
fotka
4. února 2012 |

Svázaná v Josefově Dole: Tuto štaci sponzoruje Moira...

| Tomáš Kout
fotka
4. února 2012 |

Svázaná v Josefově Dole: Retrojednota v zákulisí

| Petr Jediný Novotný
4. února 2012 | Svázaná v Josefově Dole: Po představení v zákulisí | Foto někdo v zákulisí
4. února 2012 |

Svázaná v Josefově Dole: Po představení v zákulisí

| Foto někdo v zákulisí
fotka
4. února 2012 |

Svázaná v Josefově Dole: Kout/Novotný v závějích

| Petr Jediný Novotný
4. února 2012 | Svázaná v Josefově Dole: Plakát v místní prodejně obuvi | Petr Jediný Novotný
4. února 2012 |

Svázaná v Josefově Dole: Plakát v místní prodejně obuvi

| Petr Jediný Novotný
fotka
4. února 2012 |

Svázaná v Josefově Dole: Obchod obuví a plakát na nás ve výloze

| Petr Jediný Novotný
fotka
4. února 2012 |

Svázaná v Josefově Dole: Afterpárty na hotelu (ve skutečnosti nám laskavě zapůjčený byt)

| auto
4. února 2012 | Svázaná v Josefově Dole: Krvik Totr se vyfotografovali s Luďkem Sobotou | Petr Jediný Novotný
4. února 2012 |

Svázaná v Josefově Dole: Krvik Totr se vyfotografovali s Luďkem Sobotou

| Petr Jediný Novotný
fotka
5. února 2012 |

Druhý den začíná oťukáváním omladiny a pana Taua

| Petr Jediný Novotný
fotka
5. února 2012 |

Druhý den: procházka po dobytém území

| Petr Jediný Novotný
fotka
5. února 2012 |

Cestou domů jsme se zastavili v Jiřetíně pod Bukovou, kde (v domě na snímku) zakladatelské trio strávilo v roce 1990 pro ně proslulou školu v přírodě

| Petr Jediný Novotný
5. února 2012 | Cestou domů jsme se zastavili v Jiřetíně pod Bukovou, kde (v domě na snímku) zakladatelské trio strávilo v roce 1990 pro ně proslulou školu v přírodě | Hamma Jediná Novotná
5. února 2012 |

Cestou domů jsme se zastavili v Jiřetíně pod Bukovou, kde (v domě na snímku) zakladatelské trio strávilo v roce 1990 pro ně proslulou školu v přírodě

| Hamma Jediná Novotná
5. února 2012 | V Tanvaldu připili Krvik Totr Járovi CImrmanovi | Hamma Jediná Novotná
5. února 2012 |

V Tanvaldu připili Krvik Totr Járovi CImrmanovi

| Hamma Jediná Novotná

21. 1. '12

Krvik Totr uvádí Svázanou v Újezdě nad Lesyreflexe

Pár měsíců trvalo dohodávání Krviků s Újezdem nad Lesy (nejvýchodnější cíp Prahy, číslo 21, ostatně místo symbolické, neb sem směřovaly před dvaceti či více lety kroky Petra a Tomáše v rámci jejich pravidelných výprav po neznámé jim Praze) o pravidelném hraní v místním opuštěném divadle. Tatoť dohoda vznikla díky spřízněnému a místně výše postavenému klanu Kyzlinků (ano, těch „de Bořivoj“ z Tří mušketýrů). Dnes odehrál se pilot pravidelných večerů nazvaných „Krvik Totr uvádí“. Hrát samozřejmě nebudeme jen my, páč nic nemáme, ale budeme sem uvádět nám milá jména v našem kulturním duchu. Samozřejmě pokud spolupráce klapne.

Uvedli jsme se Svázanou a bez ohledu na nízkou účast (dvacka) a vcelku vlažné reakce se my nemáme vůbec za co stydět, byl to výkon v našich mezích plně profesionální, až není vlastně o čem mluvit. Snad jen o Hammině nelehké úloze osvětlovače/zvukaře, neb hodinu stála na nejvyšší příčce aluminiových schůdek, vysokým okýnkem vykukovala na scénu a hluboko pod sebou obsluhovala pult. Klobouk!

Mimochodem – jde asi o první představení Krvik Totr, před nímž ani po němž neukápla ni kapka alkoholu. To to tedy vedeme...

fotka
21. ledna 2012 |

Svázaná v Újezdě nad Lesy: „Hezké místo!”

| Hamma Jediná Novotná
fotka
21. ledna 2012 |

Svázaná v Újezdě nad Lesy: „Jů! Kóta dobyta!”

| Hamma Jediná Novotná
fotka
21. ledna 2012 |

Svázaná v Újezdě nad Lesy: „Vinutí jablečného závinu podle Apfelstrudlova principu...”

| Hamma Jediná Novotná
fotka
21. ledna 2012 |

Svázaná v Újezdě nad Lesy: „Krabička, Gervaise.”

| Hamma Jediná Novotná
fotka
21. ledna 2012 |

Svázaná v Újezdě nad Lesy: „A potom uchem.”

| Hamma Jediná Novotná
fotka
21. ledna 2012 |

Svázaná v Újezdě nad Lesy: „Pojď, stáhnu kotletu!”

| Hamma Jediná Novotná
fotka
21. ledna 2012 |

Svázaná v Újezdě nad Lesy: „Nejnechutnější je...”

| Hamma Jediná Novotná
fotka
21. ledna 2012 |

Svázaná v Újezdě nad Lesy: „Krkolomné polohy o lis...”

| Hamma Jediná Novotná
fotka
21. ledna 2012 |

Svázaná v Újezdě nad Lesy

| Hamma Jediná Novotná
fotka
21. ledna 2012 |

Svázaná v Újezdě nad Lesy: „Seberte si svých pět hroznů a vypadni!”

| Vladimír Kyzlink
fotka
21. ledna 2012 |

Svázaná v Újezdě nad Lesy: „Jů! Kóta dobyta!”

| Vladimír Kyzlink
fotka
21. ledna 2012 |

Svázaná v Újezdě nad Lesy: „Altán! To je panečku věcička! Celá ze dřeva!”

| Vladimír Kyzlink
fotka
21. ledna 2012 |

Svázaná v Újezdě nad Lesy: „A a B v díle Dostojevského.”

| Vladimír Kyzlink
fotka
21. ledna 2012 |

Svázaná v Újezdě nad Lesy: „Co je tohle za hru?”

| Vladimír Kyzlink
fotka
21. ledna 2012 |

Svázaná v Újezdě nad Lesy

| Vladimír Kyzlink
fotka
21. ledna 2012 |

Svázaná v Újezdě nad Lesy (děkovačka)

| Vladimír Kyzlink
fotka
Leden '12 |

Plakát Svázané pro Újezd nad Lesy

| Design Petr Jediný Novotný
fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka fotka Leden '12 | Plakát Svázané pro Újezd nad Lesy | Design Petr Jediný Novotný
Leden '12 |

Plakát Svázané pro Újezd nad Lesy

| Design Petr Jediný Novotný

leden '12

Dvacet let jména Krvik Totrkronika

Krvici jako „umělecká dvojice“ oslaví dvacetiny až v prosinci, ale celý leden slavíme 20 let od vzniku našeho třeskutě krkolomného jména, jež si již neodpářeme (a ani nechceme).

Proč celý leden? Nevíme totiž, kdy přesně ke vzniku došlo, respektive víme úplně přesně, že to bylo buď v sobotu 9., 16., 23., nebo 30. ledna 1992. A tak slavíme sobotu co sobotu...

Vzpomeňme okolnosti: k slavné události došlo v bytě ctihodného Jiřího Růžičky v Tychonově 6 na pražských Hradčanech, t. č. spolužáka Petra a Tomáše ze 7.D ZŠ nám. Svobody 930B s rozšířeným vyučováním cizích jazyků. Za řečeným jsme šli onu sobotu prostě pařit formule na počítači (ten tehdyvá ještě nikdo neměl!) – program po nás chtěl jméno, i vyimprovizovali jsme tuhle dnes již pamětihodnost. O nějakém uměleckém pohnutí tehdy nebyla řeč ni ponětí – Petr řídil, Tomáš brzdil a věčně jsme byli ve škarpě.

A pozor! Vzhledem k výjimečnému výročí jsme se slavnostně rozhodli, že po 20 letech vašich zvídavých dotazů, co toto jméno vlastně znamená, jsme se rozhodli, že vám tajemství Krvik Totr – tramtadadá – ani nadále neprozradíme...


leden '12

Oštěkávané události 2012ahoj

Událost pekelně nejočekávanější, a to zejména námi, jest, že: zkraje ledna jsme se s konečnou platností a počínající radostí dodohodli, že letos uvedeme novou hru, a to již za tři měsíce. Těšte se, my se také těšíme! (A snad to stihneme...)

Ale těšit se můžete i na konec roku, kdy Krvik Totr možná velkolepě, možná skromně, každopádně každopádně oslaví 20 let své existence. Plánujeme vzpomínkový večer plný veselostí.

A jinak průběžně a stále hrajeme Svázanou, která je v módu „na vyžádání“, neb z hlediska naší produkce má již po derniéře. Kdokoli kdekoli kdykoli ji budete chtít, rádi přijedeme!


2011

3. 12. '11

Je to OK!kronika

Sonia přivedla na svět dalšího Kouta (tentokrát Oskar), čímž otecko Tomáš potvrdil, že je prostě a výhradně na kluky. Jen tak dál, do osmiveslice jich ještě pár chybí! Jinak všichni zdrávi a patřičně zapito na tour de Dejvická – až nezdravě...


1. 11. '11

Taková normální Svázanáreflexe

Tentokrát jsme očekávali velikou porobu. Proč to? Jednak v televizi hrála Plzeň s Barcelónou a hlavně proto, že jsme hráli na severu, v Klášterci nad Ohří, v rámci týdenního festivalu amatérského divadla Klášterecké divadelní žně. A severní linie, ta pro nás vždycky dopadla zle: Ústí 2005, Chomutov 2007 i Děčín 2011. Jenže Klášterec je už trochu na severozápadě (čili Aš a Plzeň), říkali jsme si v naději... A nakonec to bylo tak nějak napůl. Naše Svázaná byla naprosto standardní, žádná chyba, žádný propad, ale zároveň nevybočovala ani směrem nahoru. Co se dá pochválit nad standard, byl Tomášův start a celý Fílův Édouard, který byl opět v hovadské ráži. Velmi nevídaný byl potlesk na otevřené scéně po všech třech retrech... Klášterecké publikum se ale nenechalo vodit za nos, první půlku se nudilo, v druhé jsme ho dostali. A to nám také řekli v následné besedě.

V besedě jsme se také dozvěděli, že jsme byli „divoká karta“ z Děčína – normálně totiž Klášterec vybírá z programu Hronova. A jak řekl otec festivalu Jan Milota: „Na začátku jsem si říkal: to bude průser... Ale pak se mi to všechno propojilo a ohromně se mi to líbilo!“ A to tak, že nám dvě hodné divačky honem běžely po konci koupit jako dárek sýr Gervais!... Nebyla to hodnotící diskuse, ale přátelská beseda, kde jsme s publikem žertovali a laškovali – omílal se hodně Děčín a jeho kritika, kterou místní nechápali (zejména totiž chválili míru stylizace, jeden divák říkal, že na Hronově chybí právě takovéto divadlo). Kdosi se zeptal, co se nám dnes nepovedlo. Jenže dnes se nám povedlo (byť ne ohromujícně) všechno – a tak Tomáš po pravdě pravil: „Zadřel jsem si třísku...“

V diváckém hlasování jsme se dostali na „hezké čtvrté místo“ ze čtyř dosavadních inscenací... Půlka nám dala za jedna, třetina za dvě, jen dvě čtyřky a žádná pětka...


11. 9. '11

Poděbradská náplast za Děčínzpráva

Krvik Totr skončili se Svázanou jen těsně na druhé pozici v hlasování delegátů o nejlepší inscenaci FEMADu (zcela zaslouživší si to Lakomec Geisslers Hofcomoedianten Petra Haška měl 58 hlasů, my 49). Ale jinak získali Cenu kritiky, Cenu tisku (za originální ztvárnění mezilidských vztahů) a Filip Votava cenu za nejlepší mužský herecký výkon přehlídky!

Udílela se ještě Cena diváků, ta by nás asi nejvíc potěšila, ale „neproměnili jsme“. Do Geisslers putovala i Cena za nejlepší ženský herecký výkon – to by nám mohlo být jedno, ale nutno dodat, že Gervaise byla do této soutěže početnými vtipálky rovněž nominována... A „volně“ nám unikla i Cena divadelních klubů za výtvarný počin – dva ze tří chtěly Lakomce, jeden Svázanou. To není marné!

Dalším vavřínem pro nás bylo, že jsme dostali hned pět nabídek na různé festivaly od zástupců nehrajících souborů.

Hotové žně! Český lev! Oskáři! Děkujeme, dojati... Ale byla to fuška, to ne že ne!


10. 9. '11

Svázaná přijata v Salónu odmítnutýchreflexe

KYSELÉ HROZNY

Tomáš Kout v Poděbradech strávil nejnenáviděnější léta života, v rámci hotelové školy (1993-1996) a nakazil tím tehdyvá i své krvické kamarády. Vše tedy bylo ambivalentní: Nabídka hrát Svázanou v Poděbradech, v rámci FEMADu, tedy Salónu odmítnutých, navíc bylo třeba, aby jeden z členů souboru strávil v Poděbradech aktivně celý festival. Tímto delegátem byl odvážně právě Tomáš. Ale jen se tam vydal, vše staré bylo smazáno, a to až do Tomášova veřejného prohlášení: „Poprvé jsem v Poděbradech rád.“ Za velkého přispění rovněž přítomné Hanky Malaníkové ovšem.

FESTIVAL

Vše bylo nepřehánějícně skvělé: organizace ctěného řídícího Jakuba Charváta, dodržovaný harmonogram, péče o delegáty i soubory, systém diskusí (starostou a bývalým hlavním FEMADem Ladislavem Langrem skvěle a pevně řízená beseda, kde tři minuty hovoří Zlý muž, tři minuty Hodný muž, nikdo přitom neví, kdo jím bude, zbývajících 54 minut následuje energická rozprava o dramaturgii, režii, herectví, scénografii a divácká volba o nejlepšího herce) i vyhlášení. Něco takového jsme rozhodně ještě nezažili. A všude nikoli kritická, ale k věci jdoucí přátelská atmosféra divadelních příznivců. Bylo to „jako tenkrát“, když ještě o něco šlo. Tohle bylo skutečně zastavení v čase a spěchu. Vše se navíc odehrávalo v areálu zámku, odkud člověk nemusel vytáhnout paty, a tak se dav nerozprchával.

FEMAD (tedy Festival mladého amatérského divadla) býval festivalem, kde se hrály politicky odmítnuté kusy. Nyní navázal na princip „odmítnutých“, avšak těch, kteří těsně neprošli „výš“, na Hronov. Bylo ohromně legrační, jak po takřka každém dalším představení se společnost hromadně vysmála tomu, že „ani toto neprošlo“ a jak si Hronov sám zavařil, že o takové věci přišel. Čili ani titul Salón odmítnutých nakonec nebyl pokořující, ale jaksi utvrzující, že vlastně o nic nejde.

SVÁZANÁ

Ale pojďme k našemu meritu, Svázané, která má sice již po „veřejné derniéře“, ale „na vyžádání“ ji míníme hrát, dokud o ni bude zájem. Na 40. ročník FEMADu nás vzali po porobě v Děčíně, a spolu s námi i Propadlo (s delegátkou Hankou Malaníkovou, s níž Tomáš strávil celé čtyřdenní) a Terryho Stráže! Stráže!.

Fakt, že je „po derniéře“, nám hru už předem tak nějak uklidnil, už opravdu nejde o nic než se (a druhé) naším dílkem bavit. Tentokrát byla Svázaná ale absolutně jiná, protože došlo na náš typický spontánně časový fór: Před jeviště nám postavili sponzorovu ceduli, značka Milko Polabských mlékáren. I co nás hnedle napadlo? Vzali jsme ceduli a strčili ji pod altán. Když nás pak moderátor uvedl, publikum už bylo naše, protože tenhle náš fór bylť hned rozmáznut, nadto Tomáš s Petrem hovořili o tom, že se „pokusí sponzora nezklamat“, a už si brali do ruky tvarohovou pomazánku Mandava.

Začalo se a my tři si dali stručné pokyny k práci s Mandavou. Tomáš tedy s větou „Mám tu i sýr“ vytáhl z košíku Mandavu, a když zmizel a objevil se Petr obdivující připravený piknik, Mandavu natrhl a s rozkoší na špičku lžičky estétsky ochutnal. Když přilezl Filip, ve výtečném načasování Mandavu popadl a hulvátsky se jí začal cpát. Hoši mu dali prostor a publikum se zalykalo smíchy. Nakonec se o Mandavu začal Tomáš s Filipem přetahovat, a když se Tomáš i s Mandavou vzdálil z jeviště (a už ji nepřinesl nazpět, bylo toho akorát), Petr doolízal lžičku.

Víc už jsme se Mandavě nevěnovali, ale i tak jsme měli publikum na lopatě, a to v plnosti zblajzlo celou Svázanou. Potlesku na otevřené scéně bylo několik (nejvíc „ever“), čtení ze sešítku probíhalo od věty k větě, přerušováno burácivým smíchem a aplauzem, v samotném finiši tleskali a houkali lidé třikrát, než se úplně setmělo. A následovala naše asi nejdelší děkovačka, kterou jsme navíc doplnili o další práci s Mandavou (nakonec jsme tuto lahůdku rozhazovali do rozbouřeného „skorotrutnovského“ publika).

Shrnuto: nebýt Mandavy a Polabských mlékáren, bylo by to všechno mnohem těžší, ale tohle přející publikum by nám nejspíš i tak rozumělo. Po areálu poděbradského zámku pak všude šumělo PŠT a KFT a řeči o Gervaise. A to i přes to, že došlo na místy hrůzná pochybení – Petr měl hned po první větě ukrutné okno, které trvalo věčnost, než se díky spontánnímu tanečku s Mandavou vrátil do role. Tomáš nenahodil nejlíp, Filip splácal páté přes deváté, v jednu chvíli to spadlo celé všem. Ale vše jako by bylo jedno a jen mimochodem v dokonalém celku, ze všeho jsme se dostali a finiš byl valícím se majstrštykem. Zejména Filip, jehož Édouard byl fantastický, ačkoli říkal úplné blbosti (míněno ve scénáři se nevyskytující) a šumloval, jenže tentokrát to byl po dlouhé době úplně přesně on, hovado bez lisu a klihu. Nejcennější je to, co máme nejraději: když na svou stranu strhneme úplně cizí publikum, které o nás nic neví. A když je pak na naší straně zhruba 150 lidí jako teď, to je balzám na všechny (děčínské) rány.

Techniku obstaralo tradiční již a sehrané duo Ječný Hamma – Cígler Pavůl. Nejenže se jim vydařilo, ale hlavně, bylo to poprvé v dějinách divadla, co mistr zvukař během výkonu své funkce kojil...

BESEDA

„Hodný muž“ Rudolf Felzmann: „Nerad vstávám a nerad chodím na divadlo v 10 ráno. Ale na Krvik Totr vstaňte. – Po dlouhé době jsem viděl na amatérském divadle jasný děj, začátek, průběh i konec, pointu, kde se ukáže, proč to celé je. Perfektně hraný oblouk. Jedná se tu. A ač mám naslouchátko, po dlouhé době jsem slyšel vše, každé slovo, v celé plasticitě.“

„Zlý muž“ Antonín Navrátil: „Nebyl tam jedinej klaunskej nos...“ Ale to byla legrace. Spíše směřoval k myšlence (a nestihl ji v limitu vyjádřit), že divadlo je optické, ale když se tady vypne zvuk, nic neuvidíme.

Oba a vlastně všichni se shodli, že tento druh humoru nemají rádi, ale tenhle přijali bez výhrad. A jako často či vždycky, i zde převládla obava z feministických keců, již nakonec překonalo nadšení, jak to doopravdy bylo, a že svázaná Gervaise nebyla někde vzadu v kumbále, ale na lisu... TV režisér Jiří Adamec nám před svým rychlým odjezdem vzkázal: „Tohle představení beru!“ Možná z toho bude krvická Sanitka...

Kritik Václav Špirit vyzdvihoval „product placement“ – s reklamou teď pracuje každý, i jako s ironickým prvkem, ale my to nikam necpali, pracovali jsme s tím stručně a mnohem působivěji než ostatní. Odjíždějící mlékaři prý zářili (na to téma se strhla spousta spontánních legrací, když jsme veřejně proklamovali naději, že nám retroaktivně pošlou nějaký ten settisíc). Celá tato záležitost vyšla především proto, že jsme se sejrem jednali v rolích, v postavách.

Jeden divák zahájil dlouhou a pro Svázanou typickou (a oprávněnou) sérii kritiky, že hrajeme ve stejné intenzitě, ve stejném napětí, že se to nikam herecky nevyvíjí. Tentokrát však davová psychóza způsobila, že si všichni začali obhajovat, proč to tak je a že to tak má být – že alespoň v divákovi hra zůstane i po jejím konci. Nicméně pan Felzmann: „Temporytmus, to není jen pořád střídání. Ve Svázané se postupně doplňuje obraz, příchodem tří typu a objevováním předmětů se hra nenápadně rozvíjí.“ Starosta Langr: „Celé je to statické, ale vůbec to nevadí.“

Potěšil nás takto zejména profesionál na prkno vzatý, herec Otakar Brousek ml.: „Tento humor také není můj šálek kávy, rovněž mi obvykle vadí stejný rytmus, ale tohle ve mně zůstává a velmi děkuji!“ (V soukromém hovoru s Tomášem pan Brousek ml. odhalil, že on taky rád a vlastně jedině píše ve dvou. Že to je silnější a zábavnější – v tomto si notovali. Tomáš noty obohatil vyjádřením Smoljakovým, že když píšou dva, síla se nesčítá, nýbrž násobí.)

Diváci: „Obdivuji disciplínu a kamenné tváře herců. – Přesnost a čistota, vyrovnané herectví všech. – Vhodně zvolené tiky a jejich důsledné dodržování hru podpořily.“

Když se objasnilo, že námět je kratičká blbost a celá hra je naše, zvedla se vlna nadšení z našeho autorství – to je vždy největší blaho.

Scénografie: „Všichni mají tři tuny kokotin a tady přitom vůbec nevadí, že tam není nic.“ Vyzdvihovala se práce s kostýmy („Neměli jste je na sobě, ale byli jste v nich.“) a práce s rekvizitou.

Jedna z mála větších výtek zazněla z úst Hanky Malaníkové: že totiž zvedáme oči k střeše altánu tak nešikovně, že to vypadá, že nad námi stojí přinejmenším katedrála. Má bohužel pravdu...

A pak už se všechno vrhlo na Fílu, kterého pan starosta Langr označil vedle autorů a režisérů Novotného/Kouta jako „výkonného umělce“, i získal si Fíla všechny památnými již slovy „velice výkonný umělec“... A bavící se osazenstvo vykřikovalo „Třináct – dva!“... Édouard byl probrán zleva zprava a stal se z něj prototyp burana a bouráka. A když došlo na hlasování o nejlepšího herce inscenace (a když pan starosta Langr odmítl kolektivní cenu, ač pan Felzmann řekl: „Vy jste trojice boží!“), Fíla jednoznačně vyhrál. Zaslouženě a dobře mu tak, konečně vavřín!

PS: Po prapodivné inscenaci pana Hrušky Lásky hra osudná (toho, který se tak nudil na Svázané v Děčíně) tento na diskusi prohlásil: „Pokaždé to vyjde jinak. Klukům z Krviků to dnes vyšlo o 300 procent líp než na Děčíně.“ To znamená, že jsme dnes hráli na 380 procent?...

fotka fotka

8. 6. '11

Svázaná v konzervě připravena k použitízpráva

Svázaná má po pražské derniéře. Co to znamená? Že jsme ji ukončili z hlediska vlastní produkce, protože už na ni naše publikum nechodilo. Ale neuzavřeli jsme ji úplně – myslíme si, že se natolik vydařila, že je dobré ji mít stále připravenou k použití, a to jak pro zájezdy mimo Prahu, tak pro vaše večírky a večery ve vaší produkci. Pokud byste o ni stáli a seženete-li si diváky, zahrajeme Svázanou více než rádi.

Napište nám na infoštrůdlkrviktotr.cz!


7. 6. '11

Pražská derniéra Svázané – Gervaise přišla!reflexe

Povedlo se. Vydařilo se. Stálo to za to.

Závěrečná pražská Svázaná měla spoustu pro a jen pár proti.

Ta proti: tolik chyb jsme asi nikdy nenasekali, každý z nás tří, kvanta kvanta. Ale ani jedna z těchhle chyb nevadila vůbec ničemu – byla to jen zaškobrtnutí, která maximálně pošmouřila derniérovou idylku. Nejhorší bylo pekelné vedro v sále, ale to není na naše bedra...

A teď ta pro: celek držel, ani naposledy jsme nepolevili a zahrnuli všechny předešlé připomínky (snad jen vyjma děčínské poroty, to by to mělo 20 vteřin až 20 minut...). Publikum bylo skvělé, ale zcela nederniérové – v naprosté většině to byli samí skutečně cizí lidé, anebo známí, kteří nás ještě neviděli (například 18 let neviděná Silva Pitráková ze základky, jejíž jméno jsme šópli do huby Vrátnému v Továrně), opakujících se diváku bylo jen pár a vůbec nepřišlo takové to „jádro“, to si nás odbylo už u Cimrmanů. Nejdůležitější a nečekaná věc: bylo plno! Sice jsme večírkově zvolili dobrovolné vstupné, ale nezdá se, že by tohle tolik přilákalo. Hrálo se nám tedy naprosto snadno a skvěle, tentokrát jsme nikterak nedřeli, ale po vlnkách zlehka hopsali.

Ze „support týmu“ chybělo jen Marysko, omluvené Matyášem: Físcha byl tentokrát za diváka, Ivan Švýcarský kroužil kolem s Jonášem a u světel kraloval Pavůl dirigován zvukaří Hammou.

Děkovačka byla předlouhá, žádné obvyklé třikrát, ale snad sedmkrát. A uprostřed toho na nás Hamma ušila derniérový špílec – po roce se včera z Ejmeriky navrátivší Martina Vaníková zaplula přirozeně do českého rybníku a krvické atmosféry a v bikinách Gervaise stylově napochodovala na pódium, by obdarovala trio bramborovými „parohy“. Nutno říci, že ona scéna byla tak profi, že publikum se domnívalo, že to k tomu patří... Patrně i proto, že jsme okamžitě „hráli s“, byli z ní celí nesví a rozpačití a po obdarování jsme ji nadrženě odparožili do zákulisí... Moc pěkná tečka, bohužel nenatočená a nevyfocená.

A je to, konec filmu! Svázáno jest!


14.–15. 5. '11

Děčínské nechopochopeníreflexe

HRA

Ostražiti přijeli jsme se Svázanou na Divadelní Děčín, celostátní to přehlídku amatérského činoherního (a hudebního) divadla. Ostražiti, neb na tento formát poprvé, nu a fiaskoidní písecká premiéra z roku 2003 nás varovala. A vcelku patřičně. Nepodcenili jsme zkoušky, dokonce jsme se zevrubně snažili aplikovat připomínky z Žižkovského, tj. vygradovat finiš (neb u Cimrmanů jsme si užívali prostoru a nepatřičně to roztáhli).

Do Děčína jsme přijeli už v pátek večer (trio + Hamma s Jonášem a Ivan Švýcarských), abychom se aklimatizovali. Čekal nás luxusní servis organizátorů. Doprava do motelu U Kaple, tam jsme si dali co šláftruňk dvě pivka na zahrádce (-50 °C). Ráno jsme absolvovali veleuvolněnou a příjemnou zkoušku v přírodě u hotelu, snídaňové pivo teklo proudem. Pak už zbyl čas jen na krátkou procházku, špatný oběd, dobrou cukrárnu a hurá do divadla na sousedské dívadlo Pražáci na vinařských stezkách (poněkud proti naší adrese, leč výtečné).

Pak přišla řada na nás. Měli jsme lukrativní servis: jednak top pozici posledního soutěžního představení ve večerním prime time a hlavně tři hodiny na přípravu, přičemž jsme se rozhodli hrát na jevišti i s diváky (neb žádní prý nechodí a byli bychom utopení) – proměna byla v cuku letu, krásně nasvíceno a nazvučeno. S Hammou u zvuku a Ivanem u světel jsme si udělali regulérní hereckou zkoušku, velice nečekanou. A čekalo se.

Diváků nakonec přišlo dost – osmdesátisedé hledišťátko bylo plné, navíc pro nás nezvykle bylo elevační, takže jsme měli před sebou krásný všudydav (a nahoru se hraje líp než dolů). Ač nás prakticky nikdo vůbec neznal, diváctvo jsme si bezpochyby získali, smálo se a byl to pro nás sice vydřený, ale velice vydařený večer. Tomáš skvěle nastartoval a pak jelo vše jako po drátkách (až na jistou Fílovu fázi, kdy to na delší dobu spadlo, ale vybrali jsme to). A finiš jsme opravdu vygradovali.

Byli jsme nadmíru spokojeni – byla to jedna z nejsoustředěnějších a nejpovedenějších Svázaných, bylo to znát i ze spokojenosti publika a následných ramenatých poklepání nám. Leč přišla diskuse...

 

DISKUSE

Přepisujeme naše poznámky, jak během dlouhé hodiny přituhovaly a přituhovaly:

Petr Hašek (režisér a shodou náhod Petrův spolužák z „ročníku“, byť jiné katedry DAMU): „Intelektuální hra na základě banální anekdoty – tři paroháči jsou obětí studie studentky.“ (Zajímavé, jak často zní ve spojení se Svázanou „banální anekdota“, čemuž se nebráníme: byla to pro nás autorsko-herecká študýrka.) „Vzorec, herecké cvičení. Tématem je herectví.“

Luděk Horký (dramaturg): „Postavy se ignorovaly – nebo i herci? * Dramaticky se to mohlo víc vyostřit, ale stylizace 1) textu, 2) naložení s textem byla dobrá. * Laboratoř se způsobem sdělování.“

Radovan Pácl se nás jako správný dramaturg nejprve zeptal, „proč jim to Gervaise udělala“. I vzpomněli jsme si (neb tuto hru máme promyšlenou do detailu a ještě nás nikdo nenachytal, ale už trochu zapomínáme), že chtěla nastavit zrcadlo egoušským chlapů, kteří si o sobě moc myslí. I zarubalo se do nás: „Je to (pro mě negativní) herecké inženýrství – slovo je jediný dokument, herectví nikde nebo skromné. * Rozum na mě začal tlačit, bylo cítit, že dochází dech, tak začali tlačit ještě víc.“ (Zde nesouhlasíme: možná je od začátku inscenace špatně, autorsky i režijně, ale v rámci toho eventuálního „špatně“ my naopak s postupem hry získáváme na nadhledu a užíváme si ji, speciálně v Děčíně to tak pro nás bylo.) „A objevení zápisníku pak přišlo divně shůry – proč to udělala?“ Nuže zde se dá jen oponovat: ano, to je naprosto nelogické v běžném světě, aby někdo takhle složitě tahal tři chlápky za nos a dal jim to sežrat bojovkou a zápisníčkem, ale tohle je náš autorský svět a my v něm ctíme absurditu. Takže je to v pořádku, pro nás.

Petr Hašek: „Inscenace má tři složky: 1) hra s jazykem a slovem (ta je nejlepší), 2) studie hereckého vyjádření (avšak málo nápadité, málo hledání, monotónní, principy mužů se nemění; je to jako commedia dell´arte, ale tam se pracuje s odstupem a energií), 3) rozehrání příběhu tří paroháčů – chybí ale nějaké pojítko, co to /ty tři složky?/ spojuje.“

Petr Christov (divadelní teoretik): „Každý máme odlišný pohled na to, co to znamená, co nás baví. Intelektuálský humor mám rád, ale tady mě nechává chladným. Svázaní jsou herci – specificky se omezují, ale je to chladný konstrukt. * Když nejedu na vlně tohoto humoru, vnímám to jinak, i když mu rozumím. * Proč mě to vůbec nezasáhlo?“

Kateřina Baranowska (scénografka): „Stylizaci mám ráda, ale zde mě nikdy nic nepřekvapilo – a stylizace začala být monotónní. * Vůbec to nevzniká přede mnou – i když nejste roboti, komunikace s divákem byla nulová. Je to dokonalý hodinový strojek, ale chybí mu divadelní komunikace – někoho to baví sledovat, někomu je to málo.“

Petr Hašek: „To vše je mi sympatické, ale k čemu to slouží, proč to tiká?“

Jaromír Hruška (režisér): „Proč mě to nebavilo? Měl jsem strašně brzy načtenou mechaniku, model. * Není to tak chytré, aby mě to drželo hodinu. Dvacet minut by stačilo.“

Radovan Pácl: „Všechno vím předem – nic mě nečeká, je tam to inženýrství. Intelekt ovládá smyslové vnímání, sděluje přes rozum.“

Jaromír Hruška: „Tenhle typ divadla mám strašně rád, ale tohle není ono.“

Radovan Pácl: „Bylo to nastavované – chtělo by to víc zhustit.“

Petr Christov: „Čas je zpomalený, vědomě, ale ne vtipný. * Deníček mohl být odbytý za dvacet vteřin. Stojí tu proti sobě luxusně velký čas versus rychlé, úsečné ujíknutí, gesto s kravatou apod.“

 

REAKCE

Tomáš vše shrnul s tím, co víme léta, ale nejsme schopni to vyřešit: chybí nám režie. Nejsme totiž ochotní k sobě, ke svému autorství pustit někoho z venku a zároveň si nechceme upřít radost z hraní. Petr shrnul připomínky poroty, že jsme to skutečně napsali jako študýrku, autorskou i hereckou, pro sebe, a nic víc to není. Takže všechny názory mají něco do sebe, ale nemělo by nás to tolik bolet. Nebyl to Hamlet, ale študýrka.

Musíme uznat, že stylizace herců se nastolí, ale nemění a nevyvíjí, což nám dosud nedošlo, až tady. A mechanický konstrukt je také pravda, ale jedno takové divadlo snad svět unese, ne? Na druhou stranu zápisníček a krabička jsou základ hry, který nám všichni, odborní i obyčejní chválí – tak jak to, že tady se shodli, že je to taková blbost a že by stačilo to odbýt dvaceti vteřinami, respektive dvaceti minutami? Nemůžeme si pomoct od dojmu, že porota byla unavená a nebyla na nás ani trochu zvědavá. Protože tyhle názory zazněly poprvé, a to už nás viděla pěkná řada divadelníků praktických i teoretických a jmen zvučných.

Diváci se nás aspoň trochu zastali (a ač tyhle reakce do kroniky obvykle nepouštíme, po tomhle masakru se musíme trochu ukonejšit): umělecký šéf příbramského divadla Milan Schejbal řekl, že to všechno, co porotu na Svázané nebavilo, jeho velmi bavilo (a zejména vyzdvihl herectví Jean-Paula). „V každé chvíli jsem věděl, co bude za rohem, ale sledoval jsem to zaujat a se zájmem.“

Další pán si „pošušňával na třech pohledech téže anekdoty“, spoluorganizátor a místní divadelní činovník pan Panenka poděkoval za tištěný program jako klíč k inscenaci. Jeho žena reagovala na Radovana Pácla, „proč prý to Gervaise udělala“: „My ženy se nemusíme ptát. Ona přece předem věděla, co s nimi udělá!“ Takže i zde zaznělo radostné konstatování, že tahle hra není protiženská, ale protimužská.

A pak už se jen hnidopišsky dotázal Petr Christov, proč říkáme [Žervé], když se píše Gervaise, a tudíž se musí číst [Žervéz]. Tyto dotazy nemáme rádi („Proč se rozsvítilo to zelené světlo? Proč drží v ruce chleba s máslem?“). A i tohle máme ošetřené: předem jsme si řekli, že budeme vyslovovat po česku, byť špatně, protože „Žervéz“ zní v našich končinách fakt divně. A to říká PJN, frankofil. Jenže tohle je čeština a krajina česká.

Ostatně přečtěte si recenzi Petra Haška.

 

UZÁVĚR

Bylo to neuvěřitelné. Divákům se líbilo, porota na nás nenechala nitku suchou, nic nebylo dobře, všichni říkali „tenhle typ divadla a humoru se mi obvykle líbí, ale vy ne“. Po takřka dvou letech se nám dostalo skutečně negativní kritiky, což prostě nechápeme. Proč až teď, když inscenace neuvadá, když na ní tolik pracujeme – byla špatná od začátku, nebo jen téhle pětce (unavené 14 dny hodnocení) nesedla? Ale to už je jedno.

Tak trochu jsme si říkali, že by přeci jen z toho mohlo něco být: když se tolik kritizuje, je to pro porotu zajímavé. Ale nebylo. Druhý den se rozdaly nominace, doporučení, zvláštní ceny – a těm, co stáli za houby, ještě čestná uznání... Nuže jsme obdrželi čestné uznání za autorské herectví (tedy to, za co nás v diskusi nejvíc kritizovali). Svázaná v tradici zůstala před branami, Hronov se nekoná, v červnu končíme. Inu tak – nezapškle, ale posmutněle.

Před udílením cen se řeklo, že „profesionálové nebudou oceněni, pouze amatéři“. Můžeme si trošinku říkat, že jsme byli za ty profíky, krz DAMU a VOŠH. S čímž nesouhlasíme, slovy Markéty Hoskovcové „když si udělá svoje představení Hrušínský s Abrhámem, beru je“. Ale tady je blbé, že nikdo neví, kdo byl za toho profesionála vlastně označen. Neboli: jsme vyřazeni jako profesionálové, nebo jako naprostí amatéři?


13. 4. '11

V Děčíně na VIP pozicizpráva

Naše premiéra na Divadelním Děčíně bude luxusní zejména pro nás samotné: Svázanou hrajeme jako poslední představení v poslední soutěžní den, v primetimových 20 hodin. Co víc chtít...

Při vzpomínce na naše první vystoupení a propadnutí na Šrámkově Písku však varovně vztyčujeme prst. V klidu, v klidu!


10. 4. '11

Se Svázanou do Děčína!zpráva

Blesková radostná novinka: programová rada vybrala naše svázané představení do květnové přehlídky Divadelní Děčín! Jupí! Jsme mezi sedmnácti postoupivšími z 33 představení z celé republiky. Divadelní Děčín je celostátní přehlídka amatérského činoherního divadla, stejný stupeň, jakým je v oboru experimentálního divadla Šrámkův Písek. Budeme tam poprvé a máme se tedy na co těšit!

Pro Svázanou je velice dobrá zpráva – nejen jako potvrzení jejího vlastně docela významně významného významu v naší tvorbě, ale i proto, že si ji ještě přinejmenším jednou zahrajeme před početným publikem.


13. 3. '11

Cimrmanovská Svázaná: první kolo, a hned premiérreflexe

Těžko kdo pochopí, co pro nás znamenal dnešní den – snad jen jiné autorské dvojice. Hráli jsme Svázanou v Žižkovském divadle Járy Cimrmana, po 18 letech, kdy sem chodíme na své oblíbence. Ale neseděli jsme v sále s lupenem v ruce, kdežto obsadili jsme technickou kabinu (asi nejúžasnější pánové osvětlovač a zvukař, co jsme kdy potkali), ovládli skrz naskrz jeviště (zajímavost: dycinky vypadalo jako jevišťátko, ale to ty kulisy: ono je docela veliké) a zabydleli se na dvě hodinky pod prkny, co znamenají Zimmer, u stolků nadepsaných „Ladislav Smoljak – Zdeněk Svěrák“ apod., přesně podle letitých (už skoro rok žel pominulých) alternací.

Na větší dojetí však nebylo moc času. Hráli jsme v rámci festivalu Divadelní (bývalá Karlínská) tříska, který byl soutěžní a v rámci činoherní linie na stejné úrovni jako nezapomenutelný náš Stodůlecký Píseček. Na činohru bychom nikdy nešli, kdyby nás (tedy Svázanou) z alterny nevykázali se slovy, že jsme moc normální. Očekávali jsme, že z činohry nás vypoklonkují se stejnou, že jsme nenormální. Dvoudenní festival jsme však víceméně celý zhlédli a konstatovali, že alternativní a činoherní linie jedno jsou, a už jsme se nebáli.

Co říct o Svázané. Opakovalo se to, že jsme nelenili a opravdu zkoušeli a že jsme se soustředili a plnili všechny ty divadelní povinnosti, včetně toho, že nás to musí bavit, a tak to bylo zase trochu jiné. K tomu se přidal zjevně ideální, o půlku větší prostor než Pidivadlo, a určitá pýcha z cimrmanovského prostoru, kterým jsme teď kráčeli my. A nezapomeňme na diváky, které jsme zapřisáhli, aby přišli – a oni přišli a smáli se velice až hanba. Zkrátka nám to skvěle vyšlo, všechno fungovalo všem, bez výjimky. (Nu a výjimka bylo jen to, že zatímco začátek byl úplně skvělý, finiš jsme nedokázali gradovat, jelo to po rovině, ale to se tolik nestalo.) U světel a zvuku kralovala sehraná dvojka Hamma Jediná Novotná a Pavůl Langhombr – sice jim to po vzoru místních Ječnýho-Cíglera párkrát ujelo, ale to patří k věci.

 

Copa nám řekla porota (dramaturgyně Kateřina Fixová a režiséři Štěpán Pácl a René Vápeník)? Ona byla hlavně hrózně hodná, na všechny. Nám řekla jedinou výtku: zlehčit to, protože je to až příliš napjaté (ne ve smyslu významu, ale tělového napětí). A jinak se to točilo kolem nevídaného pojmu: matematika. Přišli jsme jim přísně logičtí (to je objevné pro nás, ale zároveň vlastně jo, je to tak).

René Vápeník: „Logaritmus divadelnosti“, „aplikovaná tvorba“. Celý začátek je „úžasně hutné nic – ale svojí existencí diváka navábíme“. „Bohužel banální příběh – ale je rozkošné sledovat, jak ho vedeme“. „Dva z vás hrají přísně matematicky, jeden pudově...“

Štěpán Pácl: „Brilantní ekvilibristika“ (tohle slovo nás čas od času provází), vše stojí na slovu. Divák musí dávat pozor, co je v jazyce. Nehrajeme psychologii, děláme ji pauzováním, rytmem. Je ale potřeba zprudčit, zdynamičtit. „Autorská tvorba vede k mnohem zajímavějším výsledkům než vzít si hotový text, na který se mohu spolehnout – tady je člověk mnohem opatrnější.“

Kateřina Fixová byla nadšená z toho, že nejenže jsme pálili do vlastních řad (což jako žena velice ocenila), ale činili jsme tak s inteligencí, neprvoplánově – „chytrý přístup k dělání humoru“. Přistihovala se, že jí vtipy nedocházejí předem, ale s údivem přizvukuje, že „tak to v životě opravdu je, tak to vidím taky“.

Pak se nás ještě ptali, jak je to s panem Vořechem, tak jsme jim zase řekli, jak námětem je ta pidipovídka, která stojí za houby, a oni smekli před naším autorstvím – což nás těší zdaleka nejvíc. Nevěřili totiž, že neimprovizujeme, že je to pevný, neměnný text. Tož jsme přidali historku o psacím stolku, který si s sebou na psaní nosíme, a René to s úsměvem shrnul: „Jste normální?“ Hamma vyhrkla za nás: „Ne!“

A také nás pochválili za scénografický prvek modrých proužků („které se táhly od programu přes značku a altán a uzavřely je plavky“). Nu a Denisa Nová ocenila program: „Lesy Francouzské republiky dodaly matičku a šroubek...“ (Konečně někdo zabředl do takového detailu...)

 

Nu a bylo tu vyhlášení, nám bušilo srdce jako o závod, protože i když vlastně o nic nejde, zase se tu rozhodovalo o osudu Svázané. Ale už to můžeme říci: Spolu s úžasným Ty-já-trem/Načernem a jejich, respektive Pratchettovou hrou Stráže! Stráže! jsme byli doporučeni na celonárodní Děčín i my. A Svázaná ještě dostala (byť jen mimopražskou) šanci.

Neskromně se dá říci, že Svázaná vyhrála už druhý festival.

První (činoherní) kolo, a hned premiér...


16. 2. '11

Svázaná se naplnilareflexe

Praha je město staré a zmlsané, na dívadlo se nechodí. Hráli jsme opět Svázanou, a po mnoha letech „konečně“ nastalo divácké vzduchoprázdno, anžto v sále sedělo jen devět diváků. Od toho se odvíjelo všechno.

Inscenace jen velice málo stárne a vyprazdňuje se (snažíme se mít ji stále živou, protože údělem každé hry je, že nejlepší je na premiéře a pak zmírá a jde do kopru), byť živý divadelní výkon je samozřejmě pokaždé nevyzpytatelný. Tentokrát tedy vůbec nevyšel Tomův nástup a Petr nesoustředěně těkal až ke svému retru (včetně). Můžeme se docela snadno vymluvit na naprosté ticho v sále, protože v devíti lidech se i Společenstvo prstenu bojí zasmát. Spřízněné dívtky z Boršče však toto ticho prolomily a nakonec gradovala divácká spokojenost ruku v ruce s lepším a lepším výkonem na jevišti. Se ctí jsme vybojovali remízu.

Avšak je zřejmé, že na Svázanou už nikdo nepřijde (v miliónové Praze ji vidělo už „všech“ 300 diváků...) a její čas se naplnil. Před námi jsou tedy poslední dvě pražská uvedení – 13. března na festivalu Karlínská tříska (v Divadle Járy Cimrmana!) a slavnostně zderniérujeme v červnu.

Únor '11 | Plakát Svázané v Pidi | Design Petr Jediný Novotný
Únor '11 |

Plakát Svázané v Pidi

| Design Petr Jediný Novotný

15. 2. '11

Krvici u Cimrmanůzpráva

Tak se nám plní takový ten nesplnitelný sen: Krvik Totr si zahrají v Divadle Járy Cimrmana, byť o tom Cimrmani nebudou mít ani tušení – bude to v rámci soutěžního festivalu Karlínská tříska v neděli 13. března 2011 v 17,30.

Zahrajeme Svázanou, kterou loni odmítla alternativní soutěžní větev, a proto zkoušíme poprvé větev činoherní. Prosím, přijďte nás podpořit v téhle pro naše autorské cítění ukrutné prostoře...


3. 1. '11

Zadáno pro Svázanouzpráva

V Pidivadle se konal bezvadný narozeninový večírek pro uzavřenou společnost kamarádů pana Marcela, nu a jeho součástí bylo uzavřené představení Svázané. Uzavřené představení... Jak skvěle to lahodí našemu sluchu... Ale děsili jsme se, co to vlastně může být, takové uzavřko (už jen ty nervy – byli jsme placení, v Krvicích teprve podruhé). Ale byla to pohoda, bezva divácká parta včetně dětí, které se smály úplně všemu (i když „Kašpárek je lepší...“ a po replice „Ó , jak je to všechno na hovno“ zaznělo od jedné ratolesti „Proč to říká?“...), a rodiče se zase chechtali tomu praštěnému ději.

Samotná Svázaná byla skvělá, jedna z nejlepších, byť v některých „zkoušeních“ to zacházelo do přílišných extrémů – důležité ale je, že hra ani trochu není mrtvá a baví nás. Petrův Jean-Paul byl přehnaně excentrický, Tomášův Vicotr zase ani trochu, Fílův Édouard tak trochu spal, ale sakumprdum dohromady to byla pecka.

Velkou legrací bylo, že dopoledne se ozval nebohý Físcha, že nemůže dorazit. Rozjeli jsme rychlou záchrannou akci a hleďme – u pultu skončili Hamma Jediná Novotná (která naprosto bezchybně představení zvládla) a Pavůl Langhammer, v posledních měsících se zcela naplno navrátivší do základkovské ekipy. Čili tenhle večírek byl ještě sepjatější než kdy jindy.

Pro pana Marcela jsme připravili drobný záškodnický přídavek v podobě děsivě falešného „Happy Birthday to you“ v paroháčové póze, což – jako vždy podobné kousky – ohromně zvedlo atmosféru. Děkujeme za skvělý večer.

PS: Na soukromém večírku proběhlo soukromé výročí, o kterém jsme ani nevěděli: Tohle bylo naše 100. vystoupení v Praze!


leden '11

Očekávané událostiahoj

• Co bychom to zapírali, tenhle půlrok bude pro „natěšené a očekávající ctěné diváctvo“ poněkud o ničem: vzhledem k našim rodinám a jejich požadavkům, vzhledem k práci a jejím požadavkům, vzhledem a blablabla – zkrátka zbylou půlsezónu se budeme v Krvik Totr zabývat skutečně výhradně Svázanou. Naším cílem je prosadit se (oproti loňsku) na postupových přehlídkách, tentokrát zkusíme štěstí v činoherní linii.

• Novou hru podle plánu začneme zkoušet v létě, těšte se tedy na podzim!

• A ve vzduchu stále visí nový web – snad se rozběhne s novou sezónou. Tenhle je již dlouho neopečovávaný a provizorní. /To ovšem byla řeč o webu vytvářeném neobratně na příšerném Microsoft FrontPage, ale tahle informace už patří od podzimu 2012 minulosti./

• Oproti poněkud chaotickému a přeplněnému loňsku letos nemáme jiné projekty a také dodržujeme zatím skvěle fungující harmonogram, kdy si nekonkurují Krvik Totr a Filtr (ti mají nový web na Filtruj.cz a hafo nových písniček a rovněž dramaturgický plán, který zaručuje, že diváci mají opravdu důvod chodit na jejich koncerty!).

Nuže směle vřed!



© 2012 Krvik Totr Limity | akt. 1. 1. 1970

přeskočit na obsah

2021

2020

2019

2018

2017

2016

2015

2014

2013

2012

2011