Potěšlivá zpráva: festival v Mlejně se povedl a jeho smysl se naplnil – peníze na vozíček pro šestnáctiletého Matěje se vybraly (zázračných 50 tisíc!).

Hodnocení fesťáku je třeba vidět pouze očima Krvik Totr, kteří od začátku v Mlejně zkoušeli na Píseček. Petr si odběhl na okamžik udělat spolu s Willym a dalšími lidmi kol festu rozhovor s Petrem Novotným v rámci Radiodárku (v Českém rozhlase pak hlásali, že vedle "PPS, Roztroušené symbiózy a Neočekávaného dýchánku byl přítomen i Petr Jediný Novotný…" A hlasatelka poté vtipně uvedla Aleše Jediného Cibulku apod…). Jinak – hudba byla námi nepodchycena, pouze finální Neočekávaný dýchánek byl skvělý.

Leč k divadlu, které dramaturgicky stloukl dohromady Petr – postupujme uměleckokvalitně:

Pidivadelnický Experiment byl právem brán jako vrchol večera – na Malém sále (kam se s výjimkou úvodní pohádky přesunulo celé divadlo, aby nechalo hudbu klidně spát) vystřihli v nejlepší možné formě svůj um, naše Zitunka měla dokonce potlesk na otevřené scéně (congratulations!). – Pidivadelnicky absolventský Mach a Šebestová uhranula nejen sto dětí, ale i doprovodné dospělé a Petra s Tomášem, kteří v různých místech sálu rušili neudržitelným smíchem ("Raz dva SARS" a Horáčkovy hlášky typu "Jé, ty máš ale dlouhou čáru života…"). – Roztroušená symbióza, velmi artistní a přitom živelně lidské scénické předvedení velmi oslovující intimní autorské poezie Pavly Fridrichové a Katji Klimešové, bylo rozhodně nejlepším číslem amatérské části programu. – Divadílna Krvik Totr chtěla původně dát jen dvě číslíčka, ale kvůli náhlým změnám byl program spontánně rozšířen: po dlouhé době to bylo v Praze pocitově běsnivé, byť kvalita tu a tam pokulhávala – každopádně se Divadílna snažila oslovit svými nestandardními počiny. Zajímavostí bylo Liho blues, ve kterém se spontánně vyslovovalo L po rusku, a Umlaut pasáž, ve které Tomáš poprvé od vzniku této verze nepil, pouze se marně snažil napít, načež znechuceně poslal vodku do publika. – Misionáři, kteří divadelní část končili, předvedli své úspěšné Misionáře a nový kus, Prasákův konec. Forma jejich scénického čtení plného extrémních obscenit je ucelená, silná a v mnohém dokonalá. – Velmi vtipná historečka Pravda o blondýnách Denisy Dubničové předskakovala Prvobytně pospolné společnosti, jejíž dílka byla standardně tatáž.