Divadílna či její kusy si opět vyrazily do Plzně, tentokráte po sedmé, tentokráte do Jabloně, tentokráte užít si mozaiku nejrozličnější. PJN měl za úkol pro Tomáše Kůse festival Jednou nohou v poezii zajistit dva pořady založené na Vyskočilových žácích. První, středeční večer zabrala skutečně mozaika – střídaly se (většinou premiérové) písně Sdružení pro obnovu dramatické písně Filtr (tentokrát opravdu s dramatickými prvky, které ukrutně dobře fungovaly), povídky Ireny Pulicarové a ve finále klasická série skečů a písní Krvik Totr. Lehká užívárna v milé Jabloni.

Následovala skvělá kalba a debaťárna do půl čtvrté a další den (tentokrát již jen PJN) v Plzni. Druhý, prokocovinovaný den rozrazil Boršč Hanky Malaníkové a Evy Šprenarové. Velice velice dobré a vtipné vystoupeníčko, jehož nejvtipnější část odehrála se před a po: nejprve totiž v Jabloni i půl hodiny po ne-začátku byly jen čtyři duše, které navíc odešly (a ta situace: Hanka řekla Petrovi – Řekni těm lidem, ať si sednou dopředu. – A Petr odvětil – Jakejm lidem? – následoval hysterický záchvat smíchu všech zúčastněných, Eva totiž pro jistotu nahlédla do prázdné Jabloně a sesula se tváří v tvář kruté realitě. Potom holky šly na toaletu – oknem – a zpátky lezly po po popelnici.), a pak se náhle Jabloň naplnila dvacítkou vstřícných diváků. A finále – běželi jsme na autobus, a protože holky měly propadlý ISIC, utvořili jsme za použití všech dramatických prostředků tzv. spěchající tlačenici, v níž se drobná nesrovnalost na průkaze přehlédla.

Plzeň je prostě Plzeň.