Když jsme před několika měsíci psali, že jsme v krizi, ne osobní, ale veřejné, a že o prázdninách to dořešíme teoreticky i novými texty, musí vypadat komicky a vpravdě neuvěřitelně naše výlevy o "ukrutných megahu", kdy jsme "smetli konkurenci" a publikum "rozložili na prvočísla". Ale je to pravda. Naše poučení z krizového vývoje přineslo plody nečekaně brzy, a přitom nejde o nedonošenče. Nejen úspěšná série celého jara (zvláště) mimopražských vystoupení, ale hlavně precizně připravený večer a s ním výkon v Hradci Králové hovoří za vše. Do Řepic jsme po roce jeli s vědomím, že nás čeká těžký prostor, pivní konkurence a lehce znuděné čekání na kapely po nás. Původní, experimentální a raritní setlist jsme z 60 minut zkrátili na čtyřicet, a to byl zisk číslo jedna. Setlist byl vybírán s vědomím oněch divadelně nevhodných podmínek. A technicky jsme se zařídili tak, abychom nezapadli – tedy. V čem to nezapadnutí tkvělo? Prvním divadlem byla spřízněná Prvobytně pospolná společnost (poprvé jsme prokalili společně dva dny, kdy se mnohé řeklo a vyjasnilo), která – byť v nelehké úloze zahajovače a navíc zde debutéra – rezignovala na celek a hrála si dosti pro sebe a několik lidí ochotných přisednouti blíže. Byli však nadprůměrní! Po nich přišla Mamaya Papaya, která zde již byla a tváří se zkušeně – ale ti nehráli ani pro ty první řady. Nevhodný byl již výběr hry. A pak, s dovolením, jsme přišli my… Jako první jsme se – možná trochu drze – nespokojili s podpódiem, ale vylezli jsme si na něj a pak jsme zkrátka razantně brilantně a nekompromisně vystřihli tu svou trošku do Řepic tak, že jsme (pro nás samotné překvapivě, ale o to víc nakopávajícně) strhli prostor nejen vymezený divadelnímu diváctvu, ale všechen. I již vykalení zadáci zmlkli a bavii se s námi. Náš program byl trefený, náš výkon byl precizní a valili jsme to ještě dál než dozadu. I pro nás to bylo mňamkové vystoupení. Jedno takové bylo ještě drsněji vystřižené, ale tohle má jisté stříbro.

Stručně k obsahu: byl to mix letošní klasiky. Na začátku nový pokus, Ticho na hlas hrané obyčejně v závěru. V něm jsme se vesele přivítali s lidmi, což zapůsobilo. Ale úspěch měly již první vteřiny: zvorali jsme je totiž a píseň začali znovu – ale nestali jsme se kretény, nýbrž publiku nějak sympatičtí. znovuobjev letoška, Čtyžlístek, se skoro již zaručenou odezvou. Tři mušketýři, kteří když se dobře předvedou, jsou skvělí. Raňajky, jež fungují. Poté raritka specielně pro Řepice, našerádiový dialog Největší čuch opěvující vítěze stejnojmenné soutěže, Kurla IV. Pro ujasnění – Kurel jest organizátor řepické akce. Pro budoucí ujasnění – Největší Čech byla trapná soutěž válcující české mozky v roce 2005. Na tuto časovku se lidi chytili skvěle. Ovšem časovosti podlehla zmínka o loňském legendárním Kvarčáku – nechytl se nikdo. Vítězi jsme věnovali Hit Řepické noci a Řepice byly naše ukrutně příjemným způsobem. Poté jsme předvedli nově a výtečně (o zbytečné vulgarity) zkrácenou verzi Jak je důležité míti Filipa a lidé opět vnímli. Přisunuta jindy přídavková Čekárna a pak přišel vrchol: Gospel, ve kterém na vynikajícně nahraný klavírní playback sólovala vynikajícím zpěvem Sonia a v pozadí tančili (a poprvé se choreograficky shodli) zbylí – Bogdan Cieślar (coby autor tance poprvé veřejně ve svém dílku), P+T+F a Petra Biňovcová. To – byl – fakt – hukot. A tečku bez dalšího přidávání zařídilo Liho, zde v Řepicích známé, ale poprvé v Limo verzi. Děkovačka se pak děkovala s hudebním podkladem rok starého retra, Yellow Mixmarine z Disca – poslední výtlem divácký. Celé – nádhera.

A také to bylo jedno z nejkrásnějších cestování Krvik Totr, které vždy stojí za to. Cestou tam, tam i cestou zpět bylo hrozně vtipně, jeden jak druhý. Nesdělitelně.

[foto]

Hit Řepické noci (Petr Jediný Novotný – Tomáš Kout – Filip Votava)

[foto]

Gospel (Bogdan Cieślar – Tomáš Kout – Sonia Cieślar – Filip Votava – Petra Biňovcová – Petr Jediný Novotný)