Přestože jsem byl v den premiérového koncertu skupiny P.O.City, v níž si stoupl za basu náš Filípek, na pokraji čtyřicítky (tedy ve stupních), nemohl jsem si tuto událost nechat ujít. Koncert to byl první a na dlouhou dobu prý poslední. A navíc jsem tak nějak tušil, že to bude dobré (oproti Sextetům). A nezklamal jsem se. Zakapelou byli Vrke Keroo a musím říct, že tyhle dvě skupiny jdou dohromady. Netroufám si říci, že "pocity" své služebněji starší kolegy ovlivněni následují, ale to je vcelku jedno. Jejich třičtvrtěhodinový set byl plný nápaditých písniček, impulsivně hledající kytara i bicí, skvělá trubka (nebo co to bylo), nadpochválení hodná basa a kupodivu skvělým hlasem disponovaná zpěvačka. P.O.malé písně nebyly jen pomalé, vždy se do nich vnesl proměnlivý rytmus, rychlé písně naopak dávaly prostor oddechu. Dalo by se říci – Nič nie je isté, a to bylo skvělé.

Ale aby se neusínalo na vavřínech, k 90% spokojenosti přidám výtky, ne strhující, ale podnětné: První půlka utekla jako nic, a to bylo skvělé. Pak přišly dlouhé pauzy a soukromé vykecávání na pódiu – to hrozně ruší pozornost, člověk měl pocit amatérismu, jaký si ovšem tito hudebníci se zvětšujícím se H nemusí přisuzovat. Pauzy zkrátka rozbořily celek, náhle mi připadaly písně slabší, ale věřím, že je to jen opadlou energií. Nehrajeme si pro sebe, ale pro posluchače, tam musíme mířit. – Zpěvačka má skvělý hlas, ale zdá se mi, že je to přirozený talent. Kde příroda končí, tam začínala určitá beznaděj – "nevyzpívání", a hned naskočila faleš. Asi by bylo třeba s tím pracovat. Škrtící/dusící se zpěvačka není pro posluchače moc příjemný pohled ani poslech. To však bylo jen ojedinělé a "s přihlédnutím k trémě přehlédnutelné". Avšak poslední píseň byla celkově špatná, zpěvačka vůbec nemohla nahoru a škrtila se celou dobu, což bylo děsné (a není to výtka k ní, ale k celé skupině, která to musela vědět předem), píseň byla zdlouhavá, dvakrát se vlastně zopakovalo totéž, a jakože píseň opravdu povedeně vygradovala, totéž znovu prostě neúčinkovalo – a taktéž text byl zde velmi zoufalý. – A to je poslední výtka – anglické texty. Nic proti nim. Ale když se zpívalo česky, Monika nádherně tryskala. V angličtině jen "drmolila", soustředila se víc na výslovnost, než aby z ní něco šlo. Je to veliká škoda, protože to byly dobré písně. Možná je to ale opravdu textem – ty české byly zpěvné, anglické nikoli. Mimochodem to vše, co tu píši, velice "nesmiřitelně" podporovala reakce publika – někdy vybuchlo, jindy prostě ze slušnosti tlesklo.

Výtky nechť jsou přijaty jako podněty, neb za zážitek opravdu děkuji.

Čtěte www.pocity.com.

[foto]