I na podzim tu a tam profrčíme s "letním setem" světem. Tuto dnešní sobotu jsme navštívili divadelně hudební festival Velký šleh v Pyšelích (či Pyšelých?), přesněji v úchvatné hospodě Pyšelka přímo na pyšelské železniční zastanici.

Retro bylo, že tato trať nás často vezla do Mnichovic, kde jsme svým způsobem poprvé jinde než "doma" zápasili o přízeň diváckou, vlastně jen o pár stanic dál. Realita budiž, že i my jsme dál než tehdá, tj. 2,5 roku.

Náš letní set jsme vystřihli už v běžném provozu, o to radostnější byl, možná o to úspěšnější. Jeli jsme jen v nejužší čtveřici, tj. Novotný/Kout/Votava a Petra Biňovcová, tentokrát nikoli pouze zvukařka, ale též sólistka! – Na plakátech jsme byli uvedeni coby divadlo pro děti i dospělé, na místě naštěstí jen jako absurdní divadlo, přesto se do sálu nahrnuly převážně děti. Náš děs se však rozplynul – narozdíl od loňského vystoupení, jež bylo skutečně pro děti, jsme tentokrát hráli pro dospělé, a ty jsme zcela strhli, ale naše osobní dětinskost zase navnadila přítomné děti. Obě publiční půlky se bavily nepochopitelně, ale plně. A my jsme samozřejmě byli šťastní a energie jen kvetla (srovnání s jindy: ať děláme co děláme, divák si s námi udělá, co chce).

Začali jsme Čtyžlístkem, který byl jediný "závadný", ale právě on skoro od první chvíle publikum počínaje dětmi nakopl (čtou se v Pyšelích více Čtyřlístky?). Skutečně – děti možná odhalily dospělým rychleji tu naši jinou vrstvu vnímání, a dospělí to chytli. Pro zbytek vystoupení musíme říct: velmi inteligentní publikum, ale zároveň velmi obyčejné – neb obé si bralo svoje. A my byli přešťastní! – Dál jsme chtěli hrát Křižovatku les, ale zalekli jsme se a spontánně zahráli velmi přijaté Ticho na hlas. Tři mušketýři byli lahůdkou (už se blíží pražská premiéra, poté, co jsme tuto scénku skutečně "ohráli" mimo Prahu – jak asi dopadne?!), pro nás nepochopitelně se smály děti, ale také skvěle chytali dospělí. Pak Rozcvička, ve které jsme si byli jisti, a taky že jo, pak první repríza Uďoblinek, skvěle vystřižená, a "nová klasika", V čekárně, Gospel, Liho. Neboli – "rvát to do nich do posledního muže". V čekárně s námi zahostovala za tradiční Soniu Petra, jež si poté střihla výjimečné sólo v Gospelu. Ten byl vůbec zajímavý, neb sbor byl jen tříčlenný, přesto působivý (ač opět bez pepit), poprvé chyběla autorka hudby, na play-klavír zpívala naše drahá Petra, a jak! A jak? Na mikroport s vysílačkou na zadku. Ukrutně nám vtipná pomoc skvělého zvukaře! – A finále ve jménu dosti rozjetého Liha, rozjetého ve všech významech. Rozjeté i rozjeté. Ale každopádně dosti rozjeté! Lehce jsme improvizovali s rychlostí (jako v Nepomuku), Tomášovo "Tato píseň, jak slyšíte, není určena k poslechu, ale ke konzumaci" se již stalo tradicí.

Co ještě bylo skvělé v Pyšelích? Před vystoupením jsme seděli pár metrů od "stage" na zastávce na zahrádce restaurace, slunce do nás pražilo, a vzhledem k tomu, že jsme hráli v půl třetí, slunce do nás a do našich půllitrů pražilo i po vystoupení. Nezvykle proopalovaná užívárna na konci října, mezi stromy a na vzduchu, kurnik shop!

[foto]

Rozcvička (Vlk) (Tomáš Kout – Petr Jediný Novotný děti)

[foto]

Liho (Tomáš Kout – Filip Votava – Petr Jediný Novotný)

[foto]

Pyšely a Petra a Petr a v levém vagónu Tomáš a v pravém Filip