Divadílna Krvik Totr si připsala patrně nejhlubší a nejdelší zářez do svého úspěšníčku. Podařilo se nám již třetí rok za sebou uspořádat veleúspěšný předvánoční večůrek, tentokrát všemi směry úspěšný: velenavštívený (ač byla neděle, bylo zcela plno) a velepovedený (herecky – všichni byli obdivuhodně klidní a plní energie, stokrát lepší než na zkouškách; hudebně – všechny písně nadchly; světelně – ač mistr nad mistry Honza Fischer zamrzlý v zácpě v Krkonoších dorazil až po otevření sálu). Povedly se i texty – šlo o samé pražské premiéry (Praha ovšem neviděla dobrou polovinu věcí, které jsme již někde zkusili), v něčem (dosud nezformulovatelném) jsme udělali očividný krok dál.

Dramaturgie večera se vydařila na entou, nebyly prodlevy v přestavbách, střídali jsme se plynule, takže to dokonce ani "nebylo o nás třech hlavních", ale o celé skupině, čili konečně o Divadílně. Smysl měla přestávka mezi dvěma půlhodinovými bloky, díky čemu diváci v přívalu novinek neutonuli. Jediná nepovedená věc bylo umístění Obce spisovatelů (velice jiné než vše ostatní) na závěr, avšak to jsme věděli od samého začátku. Tentokrát jsme neměli jiné místo, kam ji dát – vědomě jsme šli do jistého "neúspěchu", ale díky tomu jsme obstáli na výtečnou.

Přídavky tentokrát nebyly vynucené, ale absolutně vypřané, nadto obrovské reakce – či snad spíše ovace – ve finále byly okouzlující. Popravdě, takový řev jsme ještě neslyšeli (přitom publikum bylo tentokrát odevšad, ne jen nejbližší známí). Co je zázrak, že se nám povedly i děkovačky, náš kámen úrazu… Co se přípravy týče, nazkoušeli jsme vše v dostatečném časovém odstupu od premiéry, ale pouze v deseti zkouškách – rosteme i takto. Nadto toto složení Divadílny bylo obrovsky příjemné. Radost byla posléze samozřejmě veliká, slavilo se až do čtyř.

A teď stručně k programu: nezvyklý úvod – ze tmy se vyloupla sedavá scénka Tři mušketýři, v podstatě jediná dnešní věc pouze pro ústřední trio, která byla uvedená v Praze poprvé, ač ji obrážíme s velkým úspěchem po Čechách již 3/4 roku. Sehraná a vyhraná scénka nakopla nás i diváky hned v úvodu do "černých čísel". V Sonině písni Opyl omilcův (či spíše Ovce nebo Bé bé) se poprvé objevila a zazářila Petra Bílková, v roli oveček v rafinovaně jednoduché choreografii opět trio. Tato píseň měla zde úplnou premiéru, stejně jako následná scénka Moskevníček. V totálně infantilní scénce zářil pro změnu Bogdan-Moskevníček se svými kouzly a Filip-Kardinál Lomonosov se svojí přednáškou. Nyní je třeba dodat, že i převleky jsme měli perfektně nacvičené, takže během pár vteřin jsme stáli na scéně úplně jiní. První opravdová pecka večera byl Sonin Ogródek (vyzkoušený již v Plzni, ale ne tak oceněný), vtipný i děsivě závažný, slzavý i chechtavý (manželé Cieślarovi dojali, trio bavilo), se zaslouženě dlouhým potleskem. Každé číslo bylo v něčem navazující, v něčem zároveň absolutně kontrastní – a to se týká i aktérů: jak již bylo řečeno, byl to kolotoč. Po Ogródku totiž přišla Anička Kučerková coby Chuděna se svými básněmi – s novinkou v podobě Soniných klavírních trylků očekávaně uhranula; s tímto bodem jsme ostatně již párkrát vystoupili na cestách. Poslední číslo prvního bloku mělo největší úspěch celého večera: premiéra Nejúspěšnější hry všech dob. V podstatě co slovo, to výbuch, co postava, to výbuch: dobře napsáno, dobře zahráno, dobře okostýmováno (vrcholem samozřejmě bylo Zvíře-Bogdan a Pohádkový dědeček-Filip, ale scénka byla celkově povedená, nejen slovně, ale i dějově a gagově a prostě to bylo hustý).

O přestávce jsme s Honzou doprobrali zbytek večera (patří mu ukrutný dík a metál za to, jak vše zvládl) a rozjeli druhou část, méně třeskutou, více závažnější, ale neméně dopadající. Filipova přiblble úsměvná a nekonečná Strašidla se stupidně horrorovým recitativem Petry Bílkové, poté trio a Anička v pohádce pro dospělé O buchtě, vyloženě přemýšlivější již věci, kterou jsme ozkoušeli již v dubnu v Plzni (vlastně všechna čísla, která neměla premiéru dnes, byla uvedena poprvé v Plzni…). V Plzni měly premiéru i Uďoblinky nové luny, které se ale dnes Filipovi výjimečně povedly, nemluvě o dokonale stupidně provedeném úvodu Pavly Drtinové. Následnou přestavbu (vlastně jedinou v celém večeru, neboť scéna byla tentokrát prostá a kostýmy se stíhaly promyšleně v klidu) zaplnilo Duo Kouzlo, Petr a Bogdan, kteří v poloimprovizovaném výstupu předvedli několik kouzel s houbou (citrón, trumpeta) a řekli stupidní vtip (z Rozcscestníku, o chlapovi s rybízovým džusem), povedl se i gag s posledním kouzlem, cihlou, která "upadla" Petrovi na nohu. A mezitím byla scéna pro Obec spisovatelů hotova a Petr si dal největší sólo svého života, nevídaně vyhraný úvod spisovatele Alexandra. Je pravda, že celá Obec byla poněkud roztáhlá, ale zároveň jsme všichni věděli, že si ji dáváme a že ji dáváme pořádně. Dialog Petra s Tomem nezastínil nikterak vedlejší pokoj, kde řádil Výroba Cívek-Bogdan s Pavlou a Petrou. Holky se řádně popichovaly, Bogdan důsledně trpěl, Petr s Tomem nepanikařili a trpělivě čekali. Pro nás osobně jde o silný text, který má jistě své mouchy a každopádně neměl být na konci, ale špatný není a jist si jej uvedeme znovu, na dramaturgicky lepším místě. Dnes bylo naším cílem skončit vážně, což se povedlo.

Ač třeba nevhodný závěr, následovala ukrutná děkovačka, která doslova nebrala konce. Poté jsme si dali dárek, Gospel v "pánském cestovním provedení" (samozřejmě ale se Soniou a výtečnou Pavlou) a poprvé v Praze i s pepity zapůjčenými InterCateringem (který zde navíc dnes měl silné zastoupení v publiku, včetně samotného šéfa J. Š.). Po dalších ovacích jsme si dovolili poděkovat IC a nabídnout trička k prodeji (obojí bylo vtipné, což je rovněž nevídané) a dali jsme si i hladovému publiku poslední tečku, vydařenou "skladbu" V čekárně. Popravdě – takovéto ovace možná už nikdy neuslyšíme. Tento večer byl bohovský.

Skvělý konec skvělé půlsezóny, nadto jubilejní 50. vystoupení Krvik Totr v Praze.

[foto]

Nejúspěšnější hra všech dob (Sonia Cieślar – Ona / Pavla Drtinová – Sok / Tomáš Kout – Pohádkový dědeček / Filip Votava – Zvíře / Bogdan Cieślar – První milovník / Petr Jediný Novotný)