V Kaštanu jsme popáté hráli na večeru formátu "písní & písní" s Vladimírem Mikulkou (alias Inženýrem Vladimírem, nyní dvoučlenným bandem). Došlo na jen a jen omyly, byť ve finále nešlo o takový propadák, jak hlásá nadpis.

Původně plánovaný program (písně vs. básně) padl, a tak jsme se rozhodli pro střídání písní Filtru, Krviků a Soniných (včetně projektu "nahoře"). Výsledkem byl rozsáhlý mišmaš, dramaturgická kaše, která nešla dohromady.

Navíc – po středečním 100. vystoupení jsme se rozlétli každý jinam a znovu se viděli až v pondělí, respektive v úterý, v den vystoupení. Spíše se tedy jen oprašovalo a veškerý čas byl věnován přípravě dvou nových písní Filtru. Ani ty jsme ale nedozkoušeli na 100% a i ty jsme pokonili. Sonia chudák byla naverbována narychlo a krz mateřské povinnosti prostě neměla čas na solidní přípravu. Ona jediná však dokázala nepřipravenost schovat precizní a zábavnou klavírní improvizací. Na druhou stranu Petr s Filipem se zase vyšvihli ve verbální improvizaci, velice pokročilém již ovtipňování vlastních chyb, kterým si diváka získali.

A jsme u meritu věci – diváka. Těch bylo opět jen deset. Humor se prostě v tomhle počtu dělat nedá, poloraritní vystoupení pro zasvěcené tím navíc ztratilo úplně na smyslu. Během nedlouhého setu jsme si publikum získali, ale bylo to a) Soniou, b) mezikecy. Filtro-Krvikovské písně propadly. Nadto, jak pravil chytře Tomáš, ztratily na dramatičnosti, která dělá půlku Filtru. Tentokrát se opravdu jen sedělo a kyslo, pomineme-li zmatené přesunování se mezi písněmi kytarovými/klavírními.

A tedy je před námi stejné rozvažování jako měli Krvik Totr – díky nim ovšem již docela vyřešené: nedělat vystoupení za každou cenu (když není ve výhledu patřičná podpora publika), věci dodělávat, dramatizovat a zkoušet solidně. A dramaturgie také není jen tak pro nic.

Hm… Bylo to včera nakonec velmi fajn. Ale také velmi poučné.