Tři roky od velmi neúspěšného vystoupení KT v Písku (navíc v rámci Šrámkova Písku), po třech neúspěšných probojovávacích se Stodůleckých Písečcích jsme se konečně do Písku dostali, jinou cestou, o to však "vítěznější". Celé tři roky jsme zoufale toužili probojovat se do Písku, z důvodů jednak divadelních, jednak labužnických: kvůli fascinující hospodě U Reinerů… Nuže, naše letní cesta na open-air vystoupení byla plna odříkaných krajíců – a jednu divadelní hodinu doplnilo 35 vegetových.

Sezónu jsme ukončili již v květnu a letní vystoupení jsme tentokrát spíše odmítali – nabídka řepického pana Kurla se však neodmítá, kór jedná-li se o Písek a s ním Reinery… Písecký Vorařský festival nabízí sérii víkendových večerů na nábřeží přímo pod slavným mostem, Krvik Totr jej neslavnostně, ale velmi vydařeně zahájili. Za zády jsme měli řeku, v amfiteátru schodiště příjemně diváků, na zábradlí mostu se střídali kolemjdoucí, nakonec byly zbytečné naše obavy o získávání si diváka. Zahráli jsme nejklasičtější set, ve kterém nemáme pochyby, zkoušeli jsme jen chvilku ve vlaku a vše velmi pěkně vystřihli (ale samozřejmě s nějakými těmi chybami, inu, divadlo je to – ovšem zmást jsme se nenechali, s výjimkou okamžiku, kdy jsme si zahájili Tři mušketýry v přehozeném posedu, což nás odbourávalo). Poprvé s ústředním triem jela v létě Anička, která si umí vybrat – byl to nejhezčí výjezd vůbec, snad předčil i Plzně. Avšak také zapracovala – až Chuděnin vstup si publikum opravdu získal, po ní pohoda. Anička odjíždí na rok do Austrálie a nemíní se jen tak vrátit na naši hroudu, proto si ji teď obrovsky užíváme – neboť se jí podařilo diváka přesvědčit, že patříme k sobě, což se hercům nedaří. Konečně jsme také udali Liho, které se nám jednak nedařilo zahrát, jednak povést – zde zafungovalo klasicky. Z otevřeného prostoru byla jedna velká hospoda… Krvik Totr se v Písku velmi rehabilitovali, na čemž nám ohromně záleželo (a přitom hráli tři stejné kusy jako před lety – Liho, Večernici a Rozcvičku).

Jak bylo řečeno, to hlavní se odehrálo mimo vystoupení, v úžasném dvoudenním výletu. Poprvé jsme si udělali dovolenou. Velmi včas jsme do Písku vyrazili, jako vždy zažívali mnohem humornější cestu než byla naše produkce (např. Fílova hříčka "Písek – antuka"), šílené, nepředatelné okamžiky (např. když jsme v Písku vystoupili a náš nejmenovaný kytarista nevystoupil, až se po dlouhé chvíli, kdy vlak již dávno potřeboval odjet, vynořila jeho hlava z okénka a informovala o situaci: "Vyndaváme kytaru," která se zasekla mezi příčkami…). K Reinerům jsme zamířili ihned a seděli tam tři labužnické hodiny, pojídaje gurmánské pochutiny. V každém, jídle však byl kopr (i v palačinkách), proto se stal pro nás kopr novým synonymem Písku. "Co vás napadne, když slyšíte Písek?" "Kopr."

Zbytek dne po vystoupení jsme seděli v pořadatelském RW café s Kurlem a pili a pili, pokračovali v gurmánštině, neb RW café je skvělý podníček, který doporučujeme všem návštěvníkům Písku, obsluhuje vás úžasný (Anička: "Nádherný!") princ z cizí říše, nabízí od každé položky dvacet druhů. I když převážně nejsou, objednávat si je je radost (např. čokoláda turecký med).

Druhý den brzy ráno nás opustil Tomáš, který musel odjet, ale škoda tomu velmi. Petr, Filip a Anička si prožili neskutečný, těžko něčím nahraditelný den. Odjet jsme chtěli dopoledne, ale snídaně s čerstvými pekárenskými dobrotami a kávou v Café Mozart s výhledem na naše včerejší místo činu jakož i celý Písek, 18 bazénů na koupališti (kde jsme si "šlápli na dno", a to opakovně, když jsme v hlubokém bazénu blbli dobré dvě hodiny), obří oběd U Reinerů (i když nic nebylo, co jsme chtěli, a ve všem byl kopr), zmrzlina (zase v Mozartovi) a čokoláda v RWčku nás zdržely tak, že i s pěším výletem do neznáma směr nádraží, na kterém jsme akorát minuli šikovný vlak směr domů, jsme po dalším setrvání v nádražce opustili Písek až v půl osmé večer.

A ani to nebylo vše – vlak nás odvezl do Tábora, kde jsme měli tolik času, že jsme si i ten užili, nejvíc úchvatnou večeří v honosném hotelu Kapital, do kterého se Krvik Totr prostě nehodí, ale vrchní byl neskutečně chápavý a vtipu rozumějící kluk, takže o zábavu bylo v hale jen pro nás postaráno. A i poslední cesta do Prahy (kam jsme dorazili o půlnoci) nebyla marná – v kupé s námi byla mrtvá stařenka s tyrkysovým kyblíkem s borůvkami, která začala dýchat až před Prahou, a unavený pan průvodčí, který neskočil na naši šetřivou lest (lístek jen na kraj Prahy) a který se "ujišťoval", zda víme, kde Hostivař je, ale který nám (když jsme na poslední chvíli "jako chtěli vystoupit") v Hostivaři zabouchl dveře před nosem, s vítězným pocitem, že máme smůlu, aniž rozeznal, že vítězi jsme my…

A nad vším tím dvoudenním úžasem se vznášel přízrak postaršího muže, který Petra den před Pískem "inzultoval" v metru mysteriózním dotazem: "Copak to máš dobrého?" "Shakespeara." "Dobrý! – Ale já si stejně myslím, že to Shakespeare nenapsal sám." "No a?" "Výborný!…" A poklepával jej po rameně tak, až se z toho stalo ústřední gesto celé naší výpravy, minutu co minutu se vracející ke slovu.

[foto]

Tři mušketýři (Petr Jediný Novotný – Filip Votava – Tomáš Kout)