Jako každý rok, vyjma toho prvního, na soutěžní přehlídce experimentálního divadla Stodůlecký Píseček jsme zahráli věc vlastně neaktuální, protože za humny je nová hra… Tentokrát však nešlo o překonanou formu, protože jsme příjemně početnému cizímu publiku i příjemné porotě (Hulec, Lanta a naše letitě drahá Dorka Štérová) vypálili v obličej sérii osvědčených a projetých scének a písní à la Nablízko, opět shrnutých pod název Produkt. Měly být Dožínky, ale Pavla nakonec hrát nemohla, a tak jsme si vystarali z krátkých úderných čísel. I to bylo dobře, protože (by) porota nám Dožínky velezkritizovala ("Je to úkaz, úplně mimo.") Takto jsme projeli zásadní štyky naší současné tvorby a byť cizí publikum, získali jsme si jej záhy.

Výjimečnou raritou, žel bohu nenatočenou, byla alternace Zity v Nejúspěšnější hře všech dob a hlavně v Buchtě, kde si konečně zahrála roli, která původně patřila jí a jí byla na tělo napsána. Mezitím se v ní proslavila Anička a my se zařekli, že nikdy!… Ale okolnosti nás dokopaly k této převratné změně a přidání do setlistu. Nutno říci, že se celá ta věc Zitou ohromně změnila, prostě jinam. A Zita se skvěle ujala. Inu, platí to, že patří nám. – Podobnou raritou byl i Bogdan v roli Pasáčka Ovcí. – Došlo i na předpremiéru písně Chci právo trubky mít (z připravované hry), kterou sami autoři slyšeli v podání (jinak celkově skvělé a vychvalované Soni) až na scéně…

Sofistikovaná diskuse opět (jako každý rok…) vyzdvihla pro nás důležité věci: evidentní autorský posun, čistotu stylizace a žánru, skvělý rytmus (slovo, které poprvé zaznělo od Přemysla Ruta v lednu, se nyní vrací jako bumerang), autentičnost a sebejistotu na jevišti, ale hlavně viditelná schopnost reflexe a přesah do publika. To se slovy poroty na nás bavilo zatím nejvíc. Vladimír Hulec řekl, že "se vymykáme z amatérských polobotek", srovnává nás s Antonínem DS ve smyslu, že oba soubory jasně vyjadřují témata svého věku. – Petr Lanta nás má rád, ale vlastně se mu nelíbíme – proto od něj skvěle zazněla veškerá kritika: chybí nuance (nemusím se pořád smát), působíme stále jako studentské divadlo (to nás velmi mrzí, protože ho od počátku nesnášíme, ale stále se k nám tahle reflexe vrací) – "děti si hrajou", pracujeme s prvními nápady, působíme nedospěle, bezpohlavně: nicméně vidí pokrok a jeho slovy jsme např. v takové Nej.hře prošli "iniciací" a dospěli. – Dorka dodala, že jsme se zbavili parazitických prvků, chybí ale spojitost jednotlivých čísel; v bločku měla tajně napsáno: "Chci ještě!" S ní se máme rádi, neb ona má ráda nás a my ji… Tady není co dodat :) Vše skvěle shrnul Vladimír: "Humor se nedá rozebírat, diváka si najde nebo ne. Ale je jasné, že tohle je chytrý humor, který už umíte postavit." Na co nás hlavně upozornili: nebezpečí rutiny (kterou si hlídáme) a přílišnou laskavost (Ježiš, jsme jak Svěrák – respektive slovy poroty hodní hoši z Rychlých Šípů…) – chce to ostřejší zatáčky.

Nejvíce nás potěšila sama Markéta Hoskovcová, která nám prozradila, že katarzi prožila pouze u nás a Bajky o Ezopovi (a tu máme na svědomí také my – sobotní večer se totiž přirozpadl a Krvici narychlo zajistili Luboše Pavla se zmíněnou Bajkou a další autorský počin z rodinného kruhu přátel, TuStudio a jejich V patách – proběhla tedy menší Bránice).

[foto]

Reloaded (Petr Jediný Novotný – Tomáš Kout – Filip Votava)