Přátelé a kamarádi, po čtyřech dlouhých letech a po páté účasti na Stodůleckém Písečku jsme se znovu dostali na Šrámkův Písek. Zajímavý kruh jsme si tím uzavřeli. Tehdy jsme byli vyjukanci, kteří sotva párkrát hráli před lidmi, navíc – "hráli"… Spíše jsme četli povídky. Teď máme za sebou sto živáků, něco her, spousty scének a hlavně pokrok, vyjasněné směřování, smysl pro dramaturgii, dle odborníků již "poloprofesionální" výkon, takřka již samozřejmou práci s formou, prostorem, i publikem. Nejsme nijaká esa, ale to srovnání je potěšlivě pozitivní.

Tehdy jsme si nevěděli rady s Divadlem Pod čarou, tedy bývalým kinem, tentokrát jsme bez zaváhání uhráli s "vytřískaným" Produktem obrovské jeviště a sál hlavního Divadla Fráni Šrámka (naší doposud největší scény, kterou sotva co překoná). Tehdy jsme zaujali několik intelektuálů, zbytek publika rozpačitě vyčkával konec (byť s ním přišlo Liho Blues). Tentokrát se opakoval model Akropolis – zcela cizí, unavené publikum jsme plně urvali pro sebe. Slovy legendárního prof. Jana Císaře "divák musí vnímat, co se děje na jevišti, ale není tlačen ke zdi, nešlapeme do toho, ale jdeme přes rampu". Autorské dvojici Novotný/Kout znělo blahodárně dohadování pětičlenné poroty, kdo byl lepší, nikdo ani nezmínil, že jde o autorskou dvojici, všichni vnímali celý soubor a jednotlivé členy vyzdvihovali do nebes, zvláště hudbu Soni Cieślar. V tuto chvíli přestává mít smysl přídomek Divadílna, neboť jsme vnímáni prostě jako Krvik Totr, ne Krvik Totr …

Profesora Císaře, který má v paži celá 50. a 60. léta a všechny ty legendárnosti, které tehdy existovali, jsme se právě proto velmi báli – protože tohle viděl nesčetněkrát. Nakonec byl ale "příjemně překvapen", inteligentním, jemným humorem, komunikací s divákem, pospojováním scének, bránil naši neustále nám předhazovanou infantilitu ("Jen si ji, pánové, držte – děláte to, co cítíte. Až budete potřebovat jít jinam, tak tam jděte. Ale na tohle se vykašlete.") i formu kabaretu, proti které se skutečně dlouho ohrazují různé poroty ("Český kabaret není jen v expresivní, musichallové linii, ale v této, lyrické."). Je ale pravda, že porota, která nám nevytýkala nic zásadního, má pravdu v postrádání drsnější formy (Ján Šimko řekl, že nám chybí "vlk v koži baránka"). Alena Zemančíková naopak, aniž by co tušila, přirovnala celou tu "besídku" (hrůzné slovo) k Dialogickému jednání Ivana Vyskočila…

Sami k sobě musíme říct ještě jednu poznámku. Sled Produktu jsme již natolik vypiplali, že zde nedošlo k zaváhání, nadto se podařila úžasná kombinace "dokonalý výkon + dokonalé přijetí" (v takové Akropoli to stálo za bačkoru, ale publikum bylo úžasné, naopak na Písečku jsme byli dobří, ale publikum jsme jaksi nerozpálili). I takové nejisté a jindy slabší pasáže, jako je Moskevníček či Tři mušketýři (kteří už zestárli a do naší dnešní polohy se nehodí) měli velikánský drive i úspěch.

Kdo by to před čtyřmi lety řekl. Písek jsme si tentokrát plně získali a díky bohu za to.

Do Písku jsme si ale hlavně přijeli odpočinout. Poslední týdny dřeme od rána do noci na Továrně a tady, byť dva dny před premiérou, jsme si na ni ani nevzpomněli. A nevzpomněli jsme si ani na divadlo… Nejen na cizí (byť šlo o festival a byť jsme byli nespolečenští – ale museli jsme vypnout), ale i na své: vystoupení jsme zkoušeli dohromady půl hodiny.

Přijeli jsme v báječné partě, v nádherném počasí, které jsme znali jen zpoza oken, jsme střídali hospody, kavárny, cukrárny, dovolili jsme si takový luxus, jako dvě hodiny v místním úžasném muzeu (kde je úplně od každého trochu, od počátků světa po Jitex). Reineři (obsluha děsná, jídlo neskonalé), Café Mozart u mostu, kde jsme trčeli hodiny, blbnutí na ubytovně (po letech ve stejném Domově mládeže), do noci v divadelním pointu pod Čarou…

Měli jsme se hrozně dobře a toto vypnutí snad pomůže zítřejší Továrně. O té jindy a jinde.

[foto]

Ovce (Petr Jediný Novotný – Tomáš Kout – Filip Votava)