Přátelé a kamarádi, máme to za sebou. A to v mnoha rovinách.

Vcelku nečekaně jsme se s Produktem probojovali na Jiráskův Hronov. Nečekaně, zato dlouhá léta vysněně. V českém amatérském divadle je to pomyslný Olymp, ze kterého již není kam dál.

Jak je známo, nejeli s námi páteřní Cieślarovi, takže za sebou máme i příšernou nejistotu, jak to dopadne a zda má vůbec co dopadnout. Děsilo nás (na Hronově běžné) dvojí hraní v jediný den – ne snad to, že bychom to neuhráli, ale to, že kdyby se narychlo spíchnutý program neujal, za tři hodiny bychom podstoupili peklo znovu.

Nic takového se ale nestalo: nakonec to bylo znovuoživení systému "čtyřky", tedy základní skladební trojice a půvabné dívky k tomu (byla jí samozřejmě Pavla Drtinová). Co šlo ze série Produkt využít, to jsme použili – a klavír běžel z cédéčka. Vypadly stěžejní Moskevníček, Ogródek a Nejúspěšnější hra všech dob, nahradili jsme je programem z Uďoblinek: Kurs rozporů a Schnappi z bukového lesa a písněmi z Továrny: Tyranosaurus sex a finální Šťastná kancelář. Podařilo se nám díkybohu secvičit titulní Produkt. Suma sumárum: znouzectnost, šílený pelmel, ale nebylo jiné cesty.

Nakonec ale tento program zafungoval výtečně. Petr s Tomášem rozšířili "neformální vstup", zahráli si na šťastné účastníky Jiráskova Hronova, vysvětlili situaci se Soniou (za kterou "získali důstojnou náhradu", loutkovou hlavu Karlsonovu a malý kazeťáček, na které se svítilo boďákem, kdykoli hrála "Sonia" – tímto vtipem velmi šťastně odvrátili hrozící trapas s umělohmotným playbackem) a konečně se dali do Rozcvičky. Teprve potom se otevřela opona, za kterou již stáli připravení Filip s Pavlou v černém, Petr s Tomem se k nim přidali a spustili "operní přednes" písně Produkt. Dál už to bylo jako vždy.

Ačkoli jsme zkoušeli až včera, tedy v den představení, podařilo se nám velice dobře dostát kvality původní podoby Produktu i očekávání publika. Samozřejmě se zasnažili samotní herci, ale obrovský podíl na tom má Petra (naposledy ještě Biňovcová), která se skvěle sžila s technikou; na její jemné práci je jasně vidět, jak moc s námi je, jak moc ví, oč jde, a jak často je právě ona ta, která má na starost zvuk a světla. Hronov se jí vyvedl na jedničku s hvězdičkou. Poděkovat ale musíme celému Jiráskovu divadlu, které se o nás postaralo lidsky i technicky královsky dobře.

Přesto bylo první (odpolední) uvedení řekněme "veřejnou generálkou". Diváci byli fantastičtí a přijali úplně vše. Druhá půlka, pro nás takřka neznámá, však padala a stále znovu jsme museli nahazovat. S odřenýma ušima prošel jak Kurs, tak Schnappi. Naopak se vyvedly obě nově zařazené písně z Továrny. Celkově jsme však byli natolik soustředění, že odpolední představení bylo čisté "technicky", byli jsme na sebe citliví a dávali si pozor, abychom nic "nerozšlápli". Zvláště písně se nám podařilo předvést nečekaně mistrně.

Měli jsme obrovskou výhodu v tom, že jsme si jen udělili připomínky a večerní představení muselo prostě být lepší. Sice jsme se pro jistotu báli katastrofy, dopadlo to však stokrát lépe. Jestliže odpoledne jsme se soustředili a odehráli vše technicky čistě, nicméně tu a tam skřípavě, večer jsme se utrhli ze řetězu, naplno si užívali, zcela si jistí každým krokem i slovem. V této jistotě pak nastalo neuvěřitelné množství nepřesností, opožděností a chyb, ale to je úplně jedno: fungoval celek a my v něm jako jednotliví herci, skvěle se na nás naladila Petra. Vyhrávky nás dovedly i k největšímu odbourání se v celé éře Krvik Totr: Petr v Třech mušketýrech spontánně nahodil parodické měkké "i" – a celá trojice šla hned do kolen. Všichni si pak (slovy Marcely z DisHarmonie) podrývačsky "íčko" vraceli, takže se reálně nešlo dostat ze záchvatu smíchu. Vůbec nám v tom nepomohly stovky diváků, které se smály nám… Obrovská vyhrávka pak nastala ve Schnappim, ve kterém zrůdní Křemil a Vochomůr jednoznačně zastínili Zvíře z odstavené Nej.hry. Většina písniček se nám tu rozjela, ale naše herecké nasazení vše zametlo.

Je potřeba říci, proč jsme byli napodruhé tak dobří. V úvodním hovoru k divákovi jsme oznámili, že jde o poslední představení Krvik Totr. Diváci sledovali celou věc evidentně i z tohoto hlediska a jejich podpora byla neskutečná. A my neměli už co ztratit – vše jsme odehráli na 300 procent, protože to pro nás byla derniéra (třeba dočasná, ale v tuto chvíli derniéra).

Naopak odpolední představení poznamenala kromě nejistoty z toho, co vlastně děláme a zda to zvládneme, i to, že těsně před jeho začátkem byl Jiráskův Hronov oficiálně zahájen a náš Produkt byl otvírákem, na který přišla veškerá honorace, slavnostní hosté a všemožní divadelní a zastupitelští významové, v čele s hejtmanem kraje a prvním náměstkem ministra kultury… Paní starostka nám velmi pomohla veřejně vyslovenou větou: "Je na vás, jaká bude výše státní dotace příští rok…"

Nevíme, zda byli Krvik Totr vybráni pro tento den a tuto akci po úspěchu na Písku, anebo je to náhoda. Každopádně naším úkolem bylo rovněž na oné slavnosti přinést státní vlajku, v patách nám byl Antonín D. S. s vlajkou EU, nás pak čekalo ještě jedno kolo s vlajkou polskou (zřejmě pozdrav Cieślarům). Ten, kdo rozhodl, že vlajku ponesou z 27 možných souborů právě tyto dva, nám způsobil zoufale potlačované záchvaty smíchu, hymna nehymna, náměstek nenáměstek: Krvici a Antonín, kteří jsou stále všude společně, aniž by se o to snažili, nadto jsou k sobě různě přirovnáváni, a navrch jsou známí cynismem (druzí) a nehorázným shazováním čehokoli (první), tedy tyto dva soubory byly navěky spojeny absurdním úkolem zahájit taktně Jiráskův Hronov…

Nás potom čekala ještě jedna bomba, ač už se nedotkla přímo nás: večerní představení bylo vlastně oficiálně "gala", protože se před ním udílely ceny zasloužilým činovníkům amatérského divadla. Po tom všem přišli na scénu Krvik Totr… Stručně řečeno – v Hronově jsme se dostali do kontextů, které by nás nikdy nenapadly. Člověk si pak uvědomí, že tu skutečně je – ale diví se; jak je to možné? Celkem nedávno jsme hráli (nebo spíš četli) pro pár známých v nějakých sklepech. A teď – Jiráskův Hronov, hlavní divadlo, hlavní program hlavního festivalu, po něm tři rozhovory pro tři studia Českého rozhlasu… Inu, kontinuita práce.

A s tím souvisí další fakt – ze sklepa před pár lety na obrovské jeviště Jiráskova divadla. Svým křtem jsme prošli už v Písku, takže jsme se ani trochu nebáli, naopak, těšili jsme se. Ukázalo se, že "úsporné divadlo" bez scény a zbytečných rekvizit je schopné pouze vlastními těly naplnit jakoukoli scénu. Veliké jeviště jsme si neskutečně užívali a bylo pro nás úplně jak domácké. Místní osvětlovači nás krásně nasvítili, patrně nejlépe, co jsme kdy zažili, protože bylo vidět dobře na nás, ale i my jsme viděli do hlediště.

A to, co jsme viděli, to jsme tedy nezažili. Za prvé je v Hronově rvačka o jakékoli lístky, a my měli tudíž obě představení vyprodaná, aniž by nás kdo v publiku znal. Celkem 800 různých diváků… Hrát pro plné divadlo, nadto pro čtyři stovky diváků, už to by stačilo, i kdyby to bylo blbé a nepřijaté. Ale ono to bylo přijaté, a jak! Čtyři stovky bránic potom způsobovaly obrovské salvy smíchu – a v Hronově se smáli u každičkého vtípečku. Několikrát došlo na potlesk na otevřené scéně, potlesky mezi jednotlivými čísly byly obrovské a obě děkovačky byly neskutečně ohlušující, dlouhé a radostné a přející. Na onom posledním představení Krvik Totr to chvilku vypadalo i na standing ovations… (ale nakonec vstali jen dva).

Je známé, že divadlo dělá divák. Teď tedy můžeme říci, že Produkt (nejúspěšnější naše představení vůbec) bylo nejlépe přijato na divadelním matchi v Akropoli (ač tam si to náš výkon úplně nezasloužil). Ale večerní Hronov drží jisté druhé místo a to odpolední drží místo třetí, spolu s Pískem. Čtvrté bylo lednové Nablízko. To ale mluvíme o diváckém přijetí. Herecky jsme byli každopádně nejlepší právě na večerním představení v Hronově, poté (jen o kus hůř) v Písku, o další píď hůř odpoledne v Hronově a následuje Nablízko. Je samozřejmě nádherné, že to nejlepší bylo to poslední.

Obrovské reakce (doneslo se nám spousta zpráv o bolestech břicha a pláče), ohlušující děkovačka, osm stovek potěšených a rozzářených diváků – to je něco, co dost možná už nezažijeme. A o to se tedy Cieślarovi připravili, o tento večer i neuvěřitelně emocionální tečku za dlouhými léty Krvik Totr.

Z této dlouhé zprávy je jasné, že tentokrát jsme se nepřijeli hlavně najíst a napít a odpočinout si. Tentokrát byl veškerý čas plně divadelní. Zkoušeli jsme, mezi představeními dokonce Petr s Tomášem spali vzadu na scéně, aby načerpali, když vše skončilo, už moc sil nezbylo. Ale i tak – potkali jsme tu… patrně všechny. Odevšad tu byl někdo. Spousty blízkých lidí, setkání, která potvrzují, že na Hronov jezdí opravdu každý od dívadla. Samozřejmě jsme potkali staré známé, všudypřítomné soubory (Antonín, Kámen), lidi z Vošky, samozřejmě Janu Soprovou, pana profesora Císaře (který se nás opět zastal, i když jsme byli bez klavíristky, což naštvalo pořadatele natěšené Hulcovou chválou – ale Hulec prý také říká, že "Císař má Krviky rád", což hřeje obrovsky a je to znát, mluvil k nám velmi potěšeně; podobně jako Vyskočil v Nablízku ani on nemá důvod spát – protože tady se děje něco třeba nečistého, ale neuvěřitelného…), ale i třeba Marcelu z dávných 3+1 (reminiscence Šrámkova Písku 2003, kde oni kralovali tak jako my letos – a Marcela teď ocenila cestu, kterou jsme prošli), Pavlínu z KATaPu, naši Terezku z produkce Damúzy a Marcelu z DisHarmonie, se kterou jsme se seznámili ve finále B Divadelního matche a kterou jsme teď snad přesvědčili o tom, že to "přece jen dokážeme!". S každým jsme si po nocích tak trošku pochlastali, nejvíce pak poslední noc v úžasné čtveřici Tomáš-Petr-Marcela z DisH.-Zuzka z plzeňských, tedy Bohunčiných Sněhuláčků, která se od Písku stala také všudypřítomnou persónou. Přijel se na nás podívat i náš první mistr zvukosvětla Martin Holý s rukama popsanýma Krvik Totr, který tu a tam veřejně skandoval… A nejmilejší setkání proběhlo s Danielou Fischerovou, která zaručeně může za mnoho z toho, co umíme, ale která nás viděla až nyní a vůbec nás nešanovala, ba právě naopak. A hlavně to bylo krásné setkání po letech, setkání teď už mnohem přátelštější než to dávné spojení učitel- žák.

A samozřejmě – byť to není samozřejmé – nechyběl řidič Marysko s Lenkou, kteří měli tentokrát jediný problém: neumlátit se smíchy. Oni byli naše největší podpora v moři skvělých, ale cizích diváků. Společná cesta domů pak samozřejmě probíhala v tradičním duchu spousty spousty nakupených vtípků.

K tomu všemu velké dojetí Petra a Tomáše ze skutečného konce, za který nemůže vůbec jejich vztah, to tedy právě naopak. A ještě o to větší dojetí, že lepší tečku jsme si nemohli ani ve snu vymyslet a nadto můžeme říct, že "jsme dobrý". S tím se odchází skvěle.

[foto]

Produkt (Pavla Drtinová – Petr Jediný Novotný – Tomáš Kout – Filip Votava)