Krvikům se nepodařilo přes velkou snahu nalézt v červnu volný prostor v Praze, taková je drsná realita. Narychlo si proto domluvili představení v Plzni, kde jsme nehráli dva roky – a samozřejmě v Dialogu. Slovy Ingusovými "na to, že bylo 35 °, půlka června, že jsme nebyli na programu, že se to zplichtilo za týden a že jsme přespolní, tak hodně dobrý". To k divákům, kterých přišlo přes třicet. Nadto byli víceméně spokojeni, pro nás to byl zatím nejúspěšnější večer v Dialogu. O to víc, že diváky tvořily výhradně spřízněné plzeňské divadelní soubory a kamarádi. Publikum tudíž spíše sledovalo a hodnotilo, než by se popadalo, ale nám se hrálo dobře. A to přesto, že jsme se z obří Akropole namačkali do prťavého Dialogu – jde to.

Nebyla to klasická druhá premiéra, ale dramaturgický pokus: v Praze nám všichni vyčítali rozsáhlost a rozkecanost Petra/Toma. Proto jsme škrtli všechny forbíny čili vnější komentáře – a tím zcela změnili smysl hry: už nešlo o hru na hru, ale o od začátku do konce vnitřní děj Továrny. Publikum hru neznalo a přijalo ji. Přesto jsme si uvědomili, že ani tudy to nejde a je třeba ještě na textu pracovat – udělat kompromis. Ale hra na hru je smyslem Továrny.

Uvidíme v září, na posledním uvedení na rok dopředu.