Dnes byl opravdu výjimečný den pro PJN v Bordeaux: večer totiž proběhla premiéra jeho francouzského představení, výsledek ročního studijně-tvůrčího pobytu na francouzské divadelní univerzitě, ve francouzštině, pro Francouze… Navíc byl prvním ze série absolventských představení jedenácti studentů (jinak Francouzů).

Nutno říci, že v krvikototrské tradici se stal otvírákem cíleně, co adrenalinový sport, a dal si to naplno, podpořen českými zlomvazy Filipa i Tomáše ("N'oublie pas! Au 16 me ligne!").

Zážitek to byl obrovský, už jen z hlediska produkce: tento otvírák se odehrál v podobě dvou po sobě jdoucích (a k sobě padnoucích) představení v obrovském Carré des Jalles. Sice na periferii Bordeaux, ale skutečná Mekka kultury. Ze 150 představení, která má PJN za sebou, může s Carré co do profesionality soutěžit jen Jiráskovo divadlo v Hronově, ale skutečně jen stěží. Velký prázdný prostor (Grands foyers) rozdělila profesionální četa techniků na dva sály, nainstalovala fantastická světla, s režisérem zvuku/světel Franckem se pak zkoušelo dva dny. Celou dobu o nás dbaly všechny složky tohoto kulturáku: včetně nejvyššího vedení, které se stavovalo, poptávalo, pomáhalo, všemu vyhovělo a ve finále se na nás podívalo. Nevídáno v ČR! (Avšak nutno říci, že ostatní studenti Arts du spectacle Carré odmítli a vybrali si velice otřesný Maison des Arts v kampusu univerzity, zelenou obludu od šíleného architekta, který patrně nesnášel divadlo.)

Představení Des centaines, tím že bylo francouzské, tedy jaksi vše úplně jinak, ve finále způsobilo, že Petr vymyslel během roku čtyři různé koncepty: komedii la KT, biografické představení o Bulgakovovi la Přemysl Rut, autobiografické osudy PJN ve Francii la PJN a konečně definitivní Des centaines, čili něco jako Stovky (což zní hrozně v češtině, ale dobře ve francouzštině). V bezčasí, které ve Francii panovalo, se koncept přeléval a měnil, až vykvetl do této podoby, s níž je Petr velice spokojený: jde o kombinaci autorského čtení (osudy Petrovy rodiny během sta let převážně komunistických, hlavním hrdinou je jeho bělogvardějský pradědeček Anton) s kolážemi Bulgakova, Čechova a Havla.

Představení není možné v této podobě převést do Čech: protože Francouzi vědí kulový, je do značné míry historicky vysvětlující, což je u nás díkybohu zbytečné, většina lidí stále ví své o komunismu. Nadto stylem se víceméně podařilo napsat skutečně francouzský text a vystihnout francouzské divadlo a nestačí jej pouze přeložit. Jde o jiný jazykově-obrazový svět. Petr nicméně plánuje na základě tohoto vytvořit verzi českou. Navíc: ač to neplánoval a Des centaines se zrodily samy (po devíti měsících těhotenství), vycházejí z konceptu, který vzniká dobrých pět let v rámci KATaPu, a je evidentní, že se zde zformulovalo Petrovo téma: rodina pod tlakem diktatury (jedno jaké).

Nicméně k realizaci francouzské: Petr zvolil metodu Théâtre-Lecture (cosi jako dramatizované autorské čtení, čili po česku metoda KATaP). On byl tím, který sunul příběh čtením, ale jinak nehrál. Poslech obohatila vizuální postava Antonovy ženy Ekateriny (Hanka Buřivalová či Hamma Bullivavaleva), která naopak nemluvila, jen přihlížela kolemjdoucí historii. Petr se touto postavou pokusil o druhou vrstvu (Ekaterina neilustrovala čtení, ale vytvářela obraz "ženy, která tu po něm zůstane"). Třetí vrstvou byly "voix off" čili nahrané pasáže, v podstatě krátké rozhlasové útvary (koláže Čechova, Bulgakova a Havla), do nichž tu a tam zasahovali oba živí herci. Tyto nahrávky vycházejí plně ze zkušenosti Krvik Totr s léty vlastních desek: Petr si sehnal a narežíroval a nahrál devět Francouzů (převážně Arts du spectacle, včetně pedagogů), následně smíchal do víceméně dokonalé a mocné podoby (ve stylu Stříbrné strany 20. století strávil tři týdny mixováním). Čtvrtá, neméně však důležitá vrstva byla hudba. Petr vybral pasáže z celé tvorby Jaroslava Ježka (tzn. nejen taneční, ale i klasické skladby).

Scéna byla prostá. Po roce ve Francii posedlé technikou a videoprojekcemi bylo toto představení prostinké, leč účinné: prázdná scéna, stůl, dvě židle, velice málo rekvizit (krvikototrský kufřík z 90. let, v něm všechny předměty, včetně Schnappiho ponožek, vodky Liho!, pejska z Petrova dětství, minisamovaru a stěžejního předmětu: voňavky Eau de Cologne). Petr je patrně posedlý "izolací", odlidštěním či jak to říci, protože i zde (podobně jako v Továrně či Návratu z proutí) víceméně nedojde k fyzickému kontaktu. Jde o stálé míjení se. Tomu napomáhala i světla (mimochodem 60 přechodů a asi 25 světel…, nicméně všechna v bílé barvě), izolované kruhy, bez možnosti protnutí. A také pohyb: izolované sekvence. Nikoli předstíraná realita, ale izolované obrazy a výrazy.

Publikum (asi čtyřicet diváků, výhradně francouzských, z poloviny lidé okolo Arst du spectacle, z poloviny příbuzní a známí Emilie, která hrála po nás, včetně Les Ch'tis …; s výjimkou Irene, naší španělské kamarádky) to ocenilo. Obrovsky. Velmi absurdně se naplnilo nejprostší heslo: Smích a slzy. V jednoduchosti celého představení se všichni mohli ponořit do strašného příběhu, skutečně se tam plakalo. A využilo každé odlehčené chvíle, každého vtípečku k uvolněnému smíchu.

To celé ve francouzštině… Petrovi pomohla s redakcí (tedy s překladem jeho rádoby francouzštiny do skutečné francouzštiny) kamarádka z Arts du spectacle Ingrid Bertol, s níž také zkoušel postavu Ekateriny před příjezdem Hanky (která pak měla na vše pět dní… a zvládla to na výbornou).

Nutno říci, že toto byl Petrův největší výkon. Uvolnil se, se všemi zkušenostmi z KATaPu a Krvik Totr, skutečně si to dal, dal to do té šestnácté řady, získal si diváka, nenechal spadnout míč, a pokud, rychle ho sebral. Byl mnohem klidnější než v češtině. Hrál si s textem, hrál si s hrou, byla to divadelní maturita.

A pak padl (zaslouženě) mrtev, protože tentokrát bylo všechno jen na něm: koncepce, text a jeho varianty, rešerše použitých materiálů, výběr a mix hudby, nahrávky dalších postav a mix, timing hudby/nahrávek/živé akce, prostor, rekvizity, celá scénografie, pohyb, stylizace, kostýmy, režie sebe i Ingrid i Hanky i světel, timing světel a zvuku… A pak v tom hrál a držel to 70 minut…

Stálo to za to.

Absurdní je ovšem vědomí, že v Čechách by to v této podobě nevzbudilo představení nijak větší ohlas, snesly by se desítky kritik na chyby, kterých si je Petr vědom. Francie nicméně do značné míry padla na zadek. Její divadlo je v krizi a příběh tu bývá vzácný. Naše česká realita, která doma nikoho nevzrušuje, tak zmlsané Francouze položila.

PS: Okolo všeho Čechov, Čechov, Čechov… Je to osud, či stejná posedlost, či jen vliv desítek hodin s Borščem?

[foto + odkaz na věci ke hře, text]

Hamma Bullivavaleva a PJN před Carré des Jalles