Druhá spolupráce Antonína D.S. (respektive Martina J. Švejdy v úloze režiséra) a Krvik Totr (poskytnuvších herecký soubor) má za sebou kriticky očekávanou premiéru. Po veledlouhé době se oba soubory realizovaly v textu cizího autora, v případě Krvik Totr je to první delší útvar cizího autora hraný pod touto hlavičkou. Daniil Charms nicméně koresponduje s poetikou bývalých Puchmajerů/současných Antonínů a nijak neuškodí ani pověsti Krviků. Avšak jeho hra Jelizaveta Bam je oříšek, který se vší dobrou vůlí, úsilím a zapálením podle všeho v této době nelze rozlousknouti ku spokojenosti všech a pár zubů si na něm vyláme sebevětší génius. Jde o text experimentální, z 20. let sovětských, kdy a kde byla taková forma historicky na místě. Upřímně, v dnešní době své místo nemá, zároveň to ale nebrání tomu jej zrealizovat. Ovšem jako experiment. Švejdova piplavá práce nesla ovoce ve skutečné herecké koncentraci souboru. Sonia Cieślar měla po celou hru (dlouhou navíc přes hodinu!) na starost prakticky neutichající scénickou hudbu (nehledě na její skvostné písně na texty nejen Charmsovy, ale i Lermontova či Krchovského). Choreografie Bogdanovy zase o kus překonaly jeho svým způsobem zavedený pohybový jazyk. Diváctvo chválilo vše. Ale stejně zůstává jakási neurčitá pachuť, přesněji ne pachuť, ale nespokojenost s výsledkem, která pramení už ve výběru hry: proč právě toto dnes? A na takovou otázku se nedá odpovědět.

Kronika Krvik Totr může jen konstatovat, že výběr a režie byly Švejdovy a Krvici sekundovali v roli herecké. Nejde však o alibismus. Spíš o to, že nejsme ti, kdo můžou říci, proč to tak vše bylo. A také můžeme říci: my bychom to určitě udělali jinak. Nejvíc tak, že bychom to nedělali vůbec. Ale špatně nám v tom nebylo. Jenom si pro příště zase vybereme kus autorský, nejlépe vlastní. Druhý rok bez původní tvorby Krvik Totr však touto spoluprací příjemně utekl.