Tak je to za námi! Krvik Totr se po dlouhých dvou a půl letech, během kterých poněkud zestárli a opotřebovali se, leč též otřískali, vrátili s autorským kusem na jeviště. Řekněme v malém i velkém stylu: vrátili se tam, kde s divadlem začali, do Pidivadla. A v malém složení – v původní trojici Novotný/Kout/Votava. Velkolepost večírku – premiéry hry Svázaná – spočíval nikoli ve hře samotné, která je skutečně komorní a křehká (ač v ní došlo k největšímu výbuchu smíchu, který Krvik Totr kdy zažili – po hlášce „Hustý!“), ale v její nastudovanosti. Podařilo se nám hru skutečně nazkoušet, se ctí uhrát, diváka si plně získat, ale hlavně – překročit sebe sama, což byl náš největší cíl. Touto hrou snad definitivně přestáváme být studentskou besídkou. Ohlasy byly vynikající. Sice těžký začátek, ale posléze hra graduje k velkolepé pointě. To vše však v našem intelektuálním stylu, kdy je potřeba myslet, čili žádný prvoplán. Hovoří se o tom, že je to „dobře napsaná hra“. Chyběla zcela hudba – poprvé v celé éře. Zkrátka jsme si troufli na Divadlo.

Co se výkonů týče, pozornost na sebe zcela strhl Filip Votava, jehož role je prostě divácká (a navíc byl v nemilosrdné ráži). Ale i to je změna – nikterak nejde o to, že by Kout či Novotný byli nudní. Ale napsali zkrátka hru jinak. Nesledujeme už tři stejné chlapečky, ale tři různé chlapy. Povaha postavy Filipovy (knihař Édouard) zkrátka předurčuje k úspěchu. Tomáš Kout (Victor) je někde napůl cesty mezi vynikajícím hereckým výkonem a starým dobrým úchylným Krvikem. Petr Jediný Novotný tentokrát jen sekunduje, v roli Jean-Paula, který sice drží situaci pevně v rukou, dokonce ji posunuje vpřed, ale až na několik emocionálních výkyvů se postava drží při zemi. „Fokus na Fílu“ je Novotnému/Koutovi vlastně milý: jedná se o jejich text a jejich práci a důkaz, že obojí dobře funguje.

Práce byla skutečně sevřená, tentokrát nám nikdo ani nepřipomínkoval text, ani hru nezkoukl (tomu jsme se ale výjimečně trochu bránili, náš „comeback“ jsme si dost hlídali a nechtěli jsme, aby nás někdo strhával do minulosti, jak na nás byl zvyklý). Práce ve třech znamenala sice mnohem soustředěnější zkoušky (a také jsme měli skvělé podmínky – první, nejtěžší zkoušky na HAMU, technické v Řetízku na DAMU a generálku přímo v Pidi), kdy jsme se každý věnovali každému, zároveň to ale byly jen tři páry očí, což je velice málo na celovečerní hru. Nějak to ale dopadlo. S kostýmy nám velice pomohla Hamma Bullivavaleva, fotil už skoro dvorní Etienne Voss, na kameru a do půllitru točil řidič Marysko a za pult si po letech sedl Honza Fischer, který nám tři dny před premiérou hru hodil na hlavu, za což mu děkujeme: díky a kvůli němu jsme pozměnili a ujasnili začátek. Jean Noix by svůj námět asi ani nepoznal, ale i jemu děkujeme. Nous vous remercions, M. Noix! A radostně vpřed!

[fotky]