80. Jiráskův Hronov zahájen a o prvním víkendu ve velkém a lepém Jiráskově divadle jsme po dva večery hráli pod Švejdovým jhem Charmsovu Jelizavetu Bam. Jako vždy u Švejdy jsme před každým představením dostali zcela jiné herecké instrukce, takže ani poslední dvě uvedení nebyla v klidu (kdyby to byl experimentální záměr, budiž, ale zde prostě režisér ani po roce neměl jasno). Na druhou stranu byla tudíž obě představení živoucí. Na třetí stranu se pochopitelně ani na poslední chvíli nezměnil fakt, že publikum pobere první třetinu a zbylé dvě vůbec nechápe. Na čtvrtou stranu diváků bylo tolik (300 při sobotní repríze, 400 při nedělní derniéře), že se to se ctí dalo uhrát i do relativního atmosférického prázdna (pidiemoce se v tom množství přece jen poskládaly do jakéhosi proudu směr jeviště). Na pátou stranu to byl tak velký prostor a tolik lidí, že uhrát je bylo energeticky neskutečně náročné. Na šestou stranu divadelně to je tak skvělý prostor, že se nám hrálo všem výtečně a zejména Sonin klavír sklidil obří bouři aplaudicko-ovativní (aby ne: byť se divácko-odborné reakce na hudební složku JB lišily, nic podobného ve své kariéře dosud nestvořila). Na sedmou stranu budiž řečeno, že v sobotu (Švejdův příkaz: komika má přednost před závažností) jsme skvěle nastartovali (každý z nás si zkoušel nové věci), pak ale následoval propad v závažném finiši, kdežto v neděli (ŠP: potlačte komiku v druhé polovině, přednost má závažnost...) se nám humorno nepodařilo, ale naopak finiš vyšel velmi dobře (výteční byli Fíla s Martinou, a ta navíc skvěle vystřihla poslední šmatlavou trpajzlici, která poprvé diváky strhla ke kýženému zasmání – vysloužila si dokonce interní pochvalu „za solidní výkon“). Na osmou stranu je po derniéře, máme to z krku, a co se Novotného/Kouta týče, jsme rádi, oddechli jsme si – a už nikdy nebudeme hrát pod nikým jiným nic cizího.

Do Jelizavety jsme šli s příslibem oboustranné spolupráce, která však nikterak nenastala a byli jsme jen figurky na šachovnici. Ale jen náš problém je, že jsme neměli kuráž tento protivný projekt stopnout na různých jeho osudových milnících (a že jich bylo).

Čili radost z přítomnosti Krvik Totr na Hronově veškerá žádná – Krvik Totr na Hronově totiž přítomni nebyli. Jelizaveta je svébytný projekt, který nemá s Krvik Totr společného nic, krom obličejů a hlasů, zkrátka masa a kostí, a snad několika občasných záblesků naší poetiky (ale pro těch pár okamžiků jsme do toho nešli). To, co z nás dělá Krviky, bylo od počátku potlačeno. V pořádku. Pak ale nebylo důvodu hrát pod krvikototrskou hlavičkou, jak jsme i v průběhu projektu marně žádali (a Švejda odmítal). Hlavička „Divadelní laboratoř MJŠ“ by byla na místě více. A je pak víc než absurdní, že už i v Písku, ale zejména zde byla inscenace doprovozena anotací o souboru Krvik Totr (o nás bez nás ovšem), ve které není ani slovo o Antonínovi DS, za zodpovědné a kontaktní jsme tam uvedeni my (Švejda coby jediný organizátor této sešlosti je kde?) a naše historie tam končí absurdně rokem 2004 a Koutovým studiem VOŠH. Návrat, Továrna, Produkt, potažmo DAMU (když už VOŠH) a letošní obnovená sezóna s (přinejmenším divácky) úspěšnou Svázanou pominuty.

Na devátou stranu jsme si osobně Hronov užili skvěle. S Hammou v sedmém měsíci před a Jáchymem v druhém po jsme sice trpěli přechody do daleké ubytovny a principál Švejda principiálně vyignoroval fakt, že tu jsou děti (v sobotu jsme hráli v 10 večer) a že všichni pracujeme (v neděli jsme hráli v 8 večer a v noci před sebou měli dlouhou štreku domů), ale jinak to byly pestré dva dny plné dobré nálady v krvické ekipě doplněné přítelem Ingym.