Jelizaveta Bam na soutěžní postupové přehlídce Modrý kocour v Turnově. Skoro jsme zapomněli, jak otřesný může být takový zájezd: hledali jsme místo děje (Městské divadlo, moc pěkné, starobylé), potkali jsme půlku všech divadelních známých, ale nic od nich neviděli (každý spěchal z práce a pak na víkendové povinnosti), Sonia nás přes obří Petrof neslyšela ani neviděla, osvětlovač odmítl spolupracovat s M. J. Švejdou, a tak jsme si pomohli sami, ovšem neměli možnost si cokoli vyzkoušet. Což o to. Těsně před představením, kdy jsme již čekali v šálách, Tomáš však naneštěstí objevil hned v portále dveře vedoucí přímo do zamrzlé turnovské ulice. Ve vteřině, kdy se zhaslo, jsme se zrovna radovali na oné ulici z nenadálé možnosti úniku… Nastoupili jsme tedy pozdě, zato s neuvěřitelným záchvatem smíchu, který se bleskurychle přenesl na publikum. Ano, světe div se, publikum se dobré dvě třetiny hry skutečně smálo, a to skoro všemu. Bylo sice omladinné a patřičně různými podporami naladěné, tohle jsme však nečekali a dlouho předlouho jsme bojovali s vlastními odprdy. Celkově to však byla taková šaráda, že to ničemu nevadilo. V poslední třetině došel ten humorný setrvačník – ostatně tam už není se čemu smát. Začalo to být dlouhé a nudné (Fíla, který včera zářil a běsnil, nešel dnes přes rampu, což v jeho velkém finále notně narušilo to finále celkové – a je škoda, že nešel přes rampu, když měl po takové době možnost užít si naši příslovečnou 16. řadu ve velkodivadelní praxi). A celkově se zdá, že inscenace narazila na strop svých možností – každý herec zvlášť si vyhrává to svoje, inscenace získává specifické barvy, ale stavba je stále tatáž: „podepřená“ nestravitelnou absurditou, kam by chtěla směřovat?

Dodatek po pár dnech: Jelizaveta skončila druhá (z 25), získala tedy první doporučení na Šrámkův Písek… Teatrologická porota, které vždy dílka Martina Švejdy imponují, se ovšem nikterak nepodobá běžnému publiku.

A další dodatek: Pavla dostala individuální cenu!…