Naše účast na Šrámkově Písku se rozdělila na dvě účinkování v rámci Krvik Totr a posléze dvě v rámci spolupráce s Antonínem D. S. Tentokrát to byla Jelizaveta Bam. A tentokrát stála pěkně za houby. Bylo to celé nějaké mrtvé a těžko se dá vymlouvat na Kulturní dům, který byl na podobná monstra nezvykle velice příjemný z hlediska herců i diváků, anebo na ty diváky, kteří po celou dobu ani jedinkrát ani nešpitli. Nikdo nic nezvoral, ale prostě to bylo chcíplé a nudné. Ovšem v porovnání s tím, co přežitý již český divadelní experiment nabízí, jsme byli i přes tu naši nedokonalost přinejmenším o třídu výš a doporučení (čtvrté místo) na Jiráskův Hronov nám spadlo do klína takříkajíc očekávaně. Hrát tam budeme ovšem jen těžko, v zhledem k tomu, že Mamka ulétá do Svobodných států a Klavíristka bude v šestinedělí.

Cenná byla jako vždy diskuse s porotou. Týkala se samozřejmě ze všeho nejvíc režie a dramaturgie M. J. Švejdy, která byla vychválena do nebe, a také hudby. Nejcennější bylo to, že nebyli směšováni se Švejdou Krvici – ani nebyli jmenováni, a dobře tomu. Mezi řádky však Krvici dostali nejasnou pochvalu, když porota Martinovi vyčítala přílišnou režijně-dramaturgickou sevřenost celého tvaru, ve které herci nemají žádný prostor pro odlehčení, kýženou grotesku, vlastní a evidentní schopnosti divadelního projevu – tedy to všechno, co tam ze začátku bylo, ale co režisér škrtl. Pro jednou byl významně pochválen Petr Jediný Novotný: „Zatímco obvykle bývá tato hra inscenována tak, že důraz je kladen na hlavní představitelku, v této inscenaci hrají prim jednoznačně ti dva, a to zejména další (stejně jako Jakub Škorpil v předešlém Švejdově pořadu) rachitický intelektuál PJN.“ A opět (jako při Produktu před třemi lety tamtéž) byla vyzdvižená „prostná cvičení“, čili terminus již technicus kvalifikující pohybový „um“ Krviků.

Nejhezčí bylo setkání po letech s naší milou exmlejnskou a bráničněhumorovou Markétou Hoskovcovou a také s panem profesorem Císařem, který nám před třemi lety na záchodcích v divadle Pod čarou řekl, ať se na ty řeči ostatních vykvajzneme a děláme si to, jak my potřebujeme. Jen pár metrů vedle těchtýž záchodků jsme si s ním dlouho povídali, hlavně na téma „humor“, které on v tom všem experimentu postrádá. Společně jsme si zanadávali a pozvali ho na Svázanou. A to nás pekelně a tuplem štve, že Svázaná v Písku neproběhla, protože jako vždy nám tu bylo skvěle, hlavně v městě samotném a jeho atmosféře Reinerů a Mozartů u Šrámkovy řeky.