Druhá ze tří letošních našich participací na postupových přehlídkách. Na stěhovačku Ona & On „zbyl“ středočeský kraj a nevelké, ale o to příjemnější a divadelně aktivnější Setkání ve Strašecí. Pokud pomineme loňský a velice nestandardní Pirkenštejn, hráli jsme dnes na největším prostoru: v obřím NKC. I s tím (vizuálním) málem, co nabízíme, jsme však sál (překvapivě plný – anebo za to mohl exkluzivní sobotní prime time?) uhráli. Slovy organizátorky festivalu Ivy Dvořákové není snadné tento chladný komunistický prostor uchopit, nám se ale podařilo emotivně rozjitřit i poslední řady (sic! princip šestnácté řady), šlo to z nás ven, ačkoli vlastně v celé hře jdou všechny postavy „do sebe“, rozžili jsme i světla (díky, Koute). Omladina (většina publika byla náctiletá) si pochvalovala a pozpěvovala písničky, jiní divadelníci Fílův kamenný výraz, někdo vychvaloval výkon Petra (muž) a jiný (žena) výkon Zuzky… Padla slova jako „první opravdové oživení přehlídky“.

Potom ale došlo na živnou výtečně výtkovou diskusi s porotou (Luděk Richter, Hana Franková, Jiřina Lhotská), kterou stručně shrneme (a v závorce komentujeme): monotónnost ploch/jednotlivých čísel (> to z nás pořád hovoří škola Fryntové); co to vůbec dělá divadelní? (> je to text-appeal, nikoli dramatický dialog ani monolog); je to příliš dokonalé – estetizované, stylizované, herecky přesné, ale po divácích to stéká (> zde naráží porota na školu Ivana Vyskočila, kdy jsme na jevišti naprosto přítomní a vědomí, toť ona úsměvná „dokonalost“, naší chybou je, že je to bez života); lichá scénografie, kdy banánovky svoji divadelní funkci plní až v samotném závěru (> to nám řekl už loni Vyskočil, ale my prostě nemáme šajna, jak na scénografii, potřebujeme něčí pomoc); stejný rytmus povídek (> opět Fryntová v nás, ale také proměnlivý tvar každičkého text-appealového vystoupení: podle aktuální kondice něco vyjde či ne se rytmus mění – dnes jsme na to neměli); víc využít kytaristu (> nám říkal už Přemysl Rut před třemi lety); někdy moc líbivé, česky něžné, hezké, jemné, na pokraji kýče (> to je hlavně na Petra, který záměrně pracuje s tím, kam až se může, kdežto Zuzka píše třeskuvtipné texty; doufáme, že k Svěrákovi máme ale daleko); bylo by dobré mít protipól, který by zrušil monotónnost – a taková chvíle nastává pouze v prolnutí Princů a Kvoče včetně banánu (> ano, to léta víme, toto funguje, ale to se zrodilo samo, nic jiného jsme nevymysleli, a co ano, to nám Rut jako umělé škrtl…).

Na všechny výtky jsme řekli veřejně ANO, ale nevíme, jak (a často ani proč) z toho ven. Protože právě takové Ona & On je. Bylo to ohromně důležité setkání, ani nás nevystrašilo, jak jsme se báli.

Druhý den: tak porota nás nezařadila ani na Šrámkův Písek (kam jsme se hlásili), ani na Náchodskou sezónu (jedinou druhou možnost, ale na tu jsme už staří), ale pod heslem „za kolektivní autorství“ a nevědouc, kam s námi, podala návrh na zařazení do Wolkerova Prostějova. Huba nám padla. Jaká dekadence! Míříme na festival poezie…