Po třech letech (poprvé od Továrny) jsme vyrazili s naším svázaným kusem do plzeňského Dialogu. Nic se tam nezměnilo. Diváků pomálu (Plzeň [pro]hrála s Libercem), zase jsme zapomněli, že Plzeňští jsou nesmělí v hýkání smíchy (do nějakého běžného přirozena jsme je dostali až daleko za půlkou), a tak jsme byli zaskočeni tichem, jež na nás trčelo z publika. Nejen to poznamenalo úroveň představení – zvorali jsme úplně začátek (Victor nebyl Victor, ale Kout, navíc strašně spěchal, místo osvědčeného nespěchání, jež přivede lidi k porozumění postavy a atmosféry hry – je pak komické, že v takových chvílích hlavní výtka bývá a opět byla „na začátku jste byli pomalí“, ale pokud opravdu zpomalíme, hra získá patřičné tempo a pomalu nepůsobí) a dlouho jsme se pak rozjížděli. Ale rozjeli a nezastavili. Každopádně můžeme říci, že toto bylo naše nejlepší plzeňské vystoupení, byť ve srovnání s ostatními Svázanými nestálo za moc.

Určitá nespokojenost vládla i dalším naším plzeňským pobytem. S pohostinným Ingusem, který mj. perfektně Svázanou odsvítil/odzvučil, bylo skvěle, leč: hajzlové nám vzali jednu plzeňskou hodinu (letní čas), v Kardinálu neměli grundle (!) a tekla krev, věci jsme stěhovali v šílené bouřce a druhý den jsme museli brzy vyrazit dom. Ani Vřesina nebyla! Jaká bída!