Těžko kdo pochopí, co pro nás znamenal dnešní den – snad jen jiné autorské dvojice. Hráli jsme Svázanou v Žižkovském divadle Járy Cimrmana, po 18 letech, kdy sem chodíme na své oblíbence. Ale neseděli jsme v sále s lupenem v ruce, kdežto obsadili jsme technickou kabinu (asi nejúžasnější pánové osvětlovač a zvukař, co jsme kdy potkali), ovládli skrz naskrz jeviště (zajímavost: dycinky vypadalo jako jevišťátko, ale to ty kulisy: ono je docela veliké) a zabydleli se na dvě hodinky pod prkny, co znamenají Zimmer, u stolků nadepsaných „Ladislav Smoljak – Zdeněk Svěrák“ apod., přesně podle letitých (už skoro rok žel pominulých) alternací.

Na větší dojetí však nebylo moc času. Hráli jsme v rámci festivalu Divadelní (bývalá Karlínská) tříska, který byl soutěžní a v rámci činoherní linie na stejné úrovni jako nezapomenutelný náš Stodůlecký Píseček. Na činohru bychom nikdy nešli, kdyby nás (tedy Svázanou) z alterny nevykázali se slovy, že jsme moc normální. Očekávali jsme, že z činohry nás vypoklonkují se stejnou, že jsme nenormální. Dvoudenní festival jsme však víceméně celý zhlédli a konstatovali, že alternativní a činoherní linie jedno jsou, a už jsme se nebáli.

Co říct o Svázané. Opakovalo se to, že jsme nelenili a opravdu zkoušeli a že jsme se soustředili a plnili všechny ty divadelní povinnosti, včetně toho, že nás to musí bavit, a tak to bylo zase trochu jiné. K tomu se přidal zjevně ideální, o půlku větší prostor než Pidivadlo, a určitá pýcha z cimrmanovského prostoru, kterým jsme teď kráčeli my. A nezapomeňme na diváky, které jsme zapřisáhli, aby přišli – a oni přišli a smáli se velice až hanba. Zkrátka nám to skvěle vyšlo, všechno fungovalo všem, bez výjimky. (Nu a výjimka bylo jen to, že zatímco začátek byl úplně skvělý, finiš jsme nedokázali gradovat, jelo to po rovině, ale to se tolik nestalo.) U světel a zvuku kralovala sehraná dvojka Hamma Jediná Novotná a Pavůl Langhombr – sice jim to po vzoru místních Ječnýho-Cíglera párkrát ujelo, ale to patří k věci.

Copa nám řekla porota (dramaturgyně Kateřina Fixová a režiséři Štěpán Pácl a René Vápeník)? Ona byla hlavně hrózně hodná, na všechny. Nám řekla jedinou výtku: zlehčit to, protože je to až příliš napjaté (ne ve smyslu významu, ale tělového napětí). A jinak se to točilo kolem nevídaného pojmu: matematika. Přišli jsme jim přísně logičtí (to je objevné pro nás, ale zároveň vlastně jo, je to tak).

René Vápeník: „Logaritmus divadelnosti“, „aplikovaná tvorba“. Celý začátek je „úžasně hutné nic – ale svojí existencí diváka navábíme“. „Bohužel banální příběh – ale je rozkošné sledovat, jak ho vedeme“. „Dva z vás hrají přísně matematicky, jeden pudově...“

Štěpán Pácl: „Brilantní ekvilibristika“ (tohle slovo nás čas od času provází), vše stojí na slovu. Divák musí dávat pozor, co je v jazyce. Nehrajeme psychologii, děláme ji pauzováním, rytmem. Je ale potřeba zprudčit, zdynamičtit. „Autorská tvorba vede k mnohem zajímavějším výsledkům než vzít si hotový text, na který se mohu spolehnout – tady je člověk mnohem opatrnější.“

Kateřina Fixová byla nadšená z toho, že nejenže jsme pálili do vlastních řad (což jako žena velice ocenila), ale činili jsme tak s inteligencí, neprvoplánově – „chytrý přístup k dělání humoru“. Přistihovala se, že jí vtipy nedocházejí předem, ale s údivem přizvukuje, že „tak to v životě opravdu je, tak to vidím taky“.

Pak se nás ještě ptali, jak je to s panem Vořechem, tak jsme jim zase řekli, jak námětem je ta pidipovídka, která stojí za houby, a oni smekli před naším autorstvím – což nás těší zdaleka nejvíc. Nevěřili totiž, že neimprovizujeme, že je to pevný, neměnný text. Tož jsme přidali historku o psacím stolku, který si s sebou na psaní nosíme, a René to s úsměvem shrnul: „Jste normální?“ Hamma vyhrkla za nás: „Ne!“

A také nás pochválili za scénografický prvek modrých proužků („které se táhly od programu přes značku a altán a uzavřely je plavky“). Nu a Denisa Nová ocenila program: „Lesy Francouzské republiky dodaly matičku a šroubek...“ (Konečně někdo zabředl do takového detailu...)

Nu a bylo tu vyhlášení, nám bušilo srdce jako o závod, protože i když vlastně o nic nejde, zase se tu rozhodovalo o osudu Svázané. Ale už to můžeme říci: Spolu s úžasným Ty-já-trem/Načernem a jejich, respektive Pratchettovou hrou Stráže! Stráže! jsme byli doporučeni na celonárodní Děčín i my. A Svázaná ještě dostala (byť jen mimopražskou) šanci.

Neskromně se dá říci, že Svázaná vyhrála už druhý festival.

První (činoherní) kolo, a hned premiér...