Krvik Totr: absolutní humor

Děčínské nechopochopení

plakát k inscenaci Děčínské nechopochopení


HRA

Ostražiti přijeli jsme se Svázanou na Divadelní Děčín, celostátní to přehlídku amatérského činoherního (a hudebního) divadla. Ostražiti, neb na tento formát poprvé, nu a fiaskoidní písecká premiéra z roku 2003 nás varovala. A vcelku patřičně. Nepodcenili jsme zkoušky, dokonce jsme se zevrubně snažili aplikovat připomínky z Žižkovského, tj. vygradovat finiš (neb u Cimrmanů jsme si užívali prostoru a nepatřičně to roztáhli).

Do Děčína jsme přijeli už v pátek večer (trio + Hamma s Jonášem a Ivan Švýcarských), abychom se aklimatizovali. Čekal nás luxusní servis organizátorů. Doprava do motelu U Kaple, tam jsme si dali co šláftruňk dvě pivka na zahrádce (-50 °C). Ráno jsme absolvovali veleuvolněnou a příjemnou zkoušku v přírodě u hotelu, snídaňové pivo teklo proudem. Pak už zbyl čas jen na krátkou procházku, špatný oběd, dobrou cukrárnu a hurá do divadla na sousedské dívadlo Pražáci na vinařských stezkách (poněkud proti naší adrese, leč výtečné).

Pak přišla řada na nás. Měli jsme lukrativní servis: jednak top pozici posledního soutěžního představení ve večerním prime time a hlavně tři hodiny na přípravu, přičemž jsme se rozhodli hrát na jevišti i s diváky (neb žádní prý nechodí a byli bychom utopení) – proměna byla v cuku letu, krásně nasvíceno a nazvučeno. S Hammou u zvuku a Ivanem u světel jsme si udělali regulérní hereckou zkoušku, velice nečekanou. A čekalo se.

Diváků nakonec přišlo dost – osmdesátisedé hledišťátko bylo plné, navíc pro nás nezvykle bylo elevační, takže jsme měli před sebou krásný všudydav (a nahoru se hraje líp než dolů). Ač nás prakticky nikdo vůbec neznal, diváctvo jsme si bezpochyby získali, smálo se a byl to pro nás sice vydřený, ale velice vydařený večer. Tomáš skvěle nastartoval a pak jelo vše jako po drátkách (až na jistou Fílovu fázi, kdy to na delší dobu spadlo, ale vybrali jsme to). A finiš jsme opravdu vygradovali.

Byli jsme nadmíru spokojeni – byla to jedna z nejsoustředěnějších a nejpovedenějších Svázaných, bylo to znát i ze spokojenosti publika a následných ramenatých poklepání nám. Leč přišla diskuse...

 

DISKUSE

Přepisujeme naše poznámky, jak během dlouhé hodiny přituhovaly a přituhovaly:

Petr Hašek (režisér a shodou náhod Petrův spolužák z „ročníku“, byť jiné katedry DAMU): „Intelektuální hra na základě banální anekdoty – tři paroháči jsou obětí studie studentky.“ (Zajímavé, jak často zní ve spojení se Svázanou „banální anekdota“, čemuž se nebráníme: byla to pro nás autorsko-herecká študýrka.) „Vzorec, herecké cvičení. Tématem je herectví.“

Luděk Horký (dramaturg): „Postavy se ignorovaly – nebo i herci? * Dramaticky se to mohlo víc vyostřit, ale stylizace 1) textu, 2) naložení s textem byla dobrá. * Laboratoř se způsobem sdělování.“

Radovan Pácl se nás jako správný dramaturg nejprve zeptal, „proč jim to Gervaise udělala“. I vzpomněli jsme si (neb tuto hru máme promyšlenou do detailu a ještě nás nikdo nenachytal, ale už trochu zapomínáme), že chtěla nastavit zrcadlo egoušským chlapů, kteří si o sobě moc myslí. I zarubalo se do nás: „Je to (pro mě negativní) herecké inženýrství – slovo je jediný dokument, herectví nikde nebo skromné. * Rozum na mě začal tlačit, bylo cítit, že dochází dech, tak začali tlačit ještě víc.“ (Zde nesouhlasíme: možná je od začátku inscenace špatně, autorsky i režijně, ale v rámci toho eventuálního „špatně“ my naopak s postupem hry získáváme na nadhledu a užíváme si ji, speciálně v Děčíně to tak pro nás bylo.) „A objevení zápisníku pak přišlo divně shůry – proč to udělala?“ Nuže zde se dá jen oponovat: ano, to je naprosto nelogické v běžném světě, aby někdo takhle složitě tahal tři chlápky za nos a dal jim to sežrat bojovkou a zápisníčkem, ale tohle je náš autorský svět a my v něm ctíme absurditu. Takže je to v pořádku, pro nás.

Petr Hašek: „Inscenace má tři složky: 1) hra s jazykem a slovem (ta je nejlepší), 2) studie hereckého vyjádření (avšak málo nápadité, málo hledání, monotónní, principy mužů se nemění; je to jako commedia dell´arte, ale tam se pracuje s odstupem a energií), 3) rozehrání příběhu tří paroháčů – chybí ale nějaké pojítko, co to /ty tři složky?/ spojuje.“

Petr Christov (divadelní teoretik): „Každý máme odlišný pohled na to, co to znamená, co nás baví. Intelektuálský humor mám rád, ale tady mě nechává chladným. Svázaní jsou herci – specificky se omezují, ale je to chladný konstrukt. * Když nejedu na vlně tohoto humoru, vnímám to jinak, i když mu rozumím. * Proč mě to vůbec nezasáhlo?“

Kateřina Baranowska (scénografka): „Stylizaci mám ráda, ale zde mě nikdy nic nepřekvapilo – a stylizace začala být monotónní. * Vůbec to nevzniká přede mnou – i když nejste roboti, komunikace s divákem byla nulová. Je to dokonalý hodinový strojek, ale chybí mu divadelní komunikace – někoho to baví sledovat, někomu je to málo.“

Petr Hašek: „To vše je mi sympatické, ale k čemu to slouží, proč to tiká?“

Jaromír Hruška (režisér): „Proč mě to nebavilo? Měl jsem strašně brzy načtenou mechaniku, model. * Není to tak chytré, aby mě to drželo hodinu. Dvacet minut by stačilo.“

Radovan Pácl: „Všechno vím předem – nic mě nečeká, je tam to inženýrství. Intelekt ovládá smyslové vnímání, sděluje přes rozum.“

Jaromír Hruška: „Tenhle typ divadla mám strašně rád, ale tohle není ono.“

Radovan Pácl: „Bylo to nastavované – chtělo by to víc zhustit.“

Petr Christov: „Čas je zpomalený, vědomě, ale ne vtipný. * Deníček mohl být odbytý za dvacet vteřin. Stojí tu proti sobě luxusně velký čas versus rychlé, úsečné ujíknutí, gesto s kravatou apod.“

 

REAKCE

Tomáš vše shrnul s tím, co víme léta, ale nejsme schopni to vyřešit: chybí nám režie. Nejsme totiž ochotní k sobě, ke svému autorství pustit někoho z venku a zároveň si nechceme upřít radost z hraní. Petr shrnul připomínky poroty, že jsme to skutečně napsali jako študýrku, autorskou i hereckou, pro sebe, a nic víc to není. Takže všechny názory mají něco do sebe, ale nemělo by nás to tolik bolet. Nebyl to Hamlet, ale študýrka.

Musíme uznat, že stylizace herců se nastolí, ale nemění a nevyvíjí, což nám dosud nedošlo, až tady. A mechanický konstrukt je také pravda, ale jedno takové divadlo snad svět unese, ne? Na druhou stranu zápisníček a krabička jsou základ hry, který nám všichni, odborní i obyčejní chválí – tak jak to, že tady se shodli, že je to taková blbost a že by stačilo to odbýt dvaceti vteřinami, respektive dvaceti minutami? Nemůžeme si pomoct od dojmu, že porota byla unavená a nebyla na nás ani trochu zvědavá. Protože tyhle názory zazněly poprvé, a to už nás viděla pěkná řada divadelníků praktických i teoretických a jmen zvučných.

Diváci se nás aspoň trochu zastali (a ač tyhle reakce do kroniky obvykle nepouštíme, po tomhle masakru se musíme trochu ukonejšit): umělecký šéf příbramského divadla Milan Schejbal řekl, že to všechno, co porotu na Svázané nebavilo, jeho velmi bavilo (a zejména vyzdvihl herectví Jean-Paula). „V každé chvíli jsem věděl, co bude za rohem, ale sledoval jsem to zaujat a se zájmem.“

Další pán si „pošušňával na třech pohledech téže anekdoty“, spoluorganizátor a místní divadelní činovník pan Panenka poděkoval za tištěný program jako klíč k inscenaci. Jeho žena reagovala na Radovana Pácla, „proč prý to Gervaise udělala“: „My ženy se nemusíme ptát. Ona přece předem věděla, co s nimi udělá!“ Takže i zde zaznělo radostné konstatování, že tahle hra není protiženská, ale protimužská.

A pak už se jen hnidopišsky dotázal Petr Christov, proč říkáme [Žervé], když se píše Gervaise, a tudíž se musí číst [Žervéz]. Tyto dotazy nemáme rádi („Proč se rozsvítilo to zelené světlo? Proč drží v ruce chleba s máslem?“). A i tohle máme ošetřené: předem jsme si řekli, že budeme vyslovovat po česku, byť špatně, protože „Žervéz“ zní v našich končinách fakt divně. A to říká PJN, frankofil. Jenže tohle je čeština a krajina česká.

Ostatně přečtěte si recenzi Petra Haška.

 

UZÁVĚR

Bylo to neuvěřitelné. Divákům se líbilo, porota na nás nenechala nitku suchou, nic nebylo dobře, všichni říkali „tenhle typ divadla a humoru se mi obvykle líbí, ale vy ne“. Po takřka dvou letech se nám dostalo skutečně negativní kritiky, což prostě nechápeme. Proč až teď, když inscenace neuvadá, když na ní tolik pracujeme – byla špatná od začátku, nebo jen téhle pětce (unavené 14 dny hodnocení) nesedla? Ale to už je jedno.

Tak trochu jsme si říkali, že by přeci jen z toho mohlo něco být: když se tolik kritizuje, je to pro porotu zajímavé. Ale nebylo. Druhý den se rozdaly nominace, doporučení, zvláštní ceny – a těm, co stáli za houby, ještě čestná uznání... Nuže jsme obdrželi čestné uznání za autorské herectví (tedy to, za co nás v diskusi nejvíc kritizovali). Svázaná v tradici zůstala před branami, Hronov se nekoná, v červnu končíme. Inu tak – nezapškle, ale posmutněle.

Před udílením cen se řeklo, že „profesionálové nebudou oceněni, pouze amatéři“. Můžeme si trošinku říkat, že jsme byli za ty profíky, krz DAMU a VOŠH. S čímž nesouhlasíme, slovy Markéty Hoskovcové „když si udělá svoje představení Hrušínský s Abrhámem, beru je“. Ale tady je blbé, že nikdo neví, kdo byl za toho profesionála vlastně označen. Neboli: jsme vyřazeni jako profesionálové, nebo jako naprostí amatéři?