Povedlo se. Vydařilo se. Stálo to za to.

Závěrečná pražská Svázaná měla spoustu pro a jen pár proti.

Ta proti: tolik chyb jsme asi nikdy nenasekali, každý z nás tří, kvanta kvanta. Ale ani jedna z těchhle chyb nevadila vůbec ničemu – byla to jen zaškobrtnutí, která maximálně pošmouřila derniérovou idylku. Nejhorší bylo pekelné vedro v sále, ale to není na naše bedra...

A teď ta pro: celek držel, ani naposledy jsme nepolevili a zahrnuli všechny předešlé připomínky (snad jen vyjma děčínské poroty, to by to mělo 20 vteřin až 20 minut...). Publikum bylo skvělé, ale zcela nederniérové – v naprosté většině to byli samí skutečně cizí lidé, anebo známí, kteří nás ještě neviděli (například 18 let neviděná Silva Pitráková ze základky, jejíž jméno jsme šópli do huby Vrátnému v Továrně), opakujících se diváku bylo jen pár a vůbec nepřišlo takové to „jádro“, to si nás odbylo už u Cimrmanů. Nejdůležitější a nečekaná věc: bylo plno! Sice jsme večírkově zvolili dobrovolné vstupné, ale nezdá se, že by tohle tolik přilákalo. Hrálo se nám tedy naprosto snadno a skvěle, tentokrát jsme nikterak nedřeli, ale po vlnkách zlehka hopsali.

Ze „support týmu“ chybělo jen Marysko, omluvené Matyášem: Físcha byl tentokrát za diváka, Ivan Švýcarský kroužil kolem s Jonášem a u světel kraloval Pavůl dirigován zvukaří Hammou.

Děkovačka byla předlouhá, žádné obvyklé třikrát, ale snad sedmkrát. A uprostřed toho na nás Hamma ušila derniérový špílec – po roce se včera z Ejmeriky navrátivší Martina Vaníková zaplula přirozeně do českého rybníku a krvické atmosféry a v bikinách Gervaise stylově napochodovala na pódium, by obdarovala trio bramborovými „parohy“. Nutno říci, že ona scéna byla tak profi, že publikum se domnívalo, že to k tomu patří... Patrně i proto, že jsme okamžitě „hráli s“, byli z ní celí nesví a rozpačití a po obdarování jsme ji nadrženě odparožili do zákulisí... Moc pěkná tečka, bohužel nenatočená a nevyfocená.

A je to, konec filmu! Svázáno jest!