KYSELÉ HROZNY

Tomáš Kout v Poděbradech strávil nejnenáviděnější léta života, v rámci hotelové školy (1993-1996) a nakazil tím tehdyvá i své krvické kamarády. Vše tedy bylo ambivalentní: Nabídka hrát Svázanou v Poděbradech, v rámci FEMADu, tedy Salónu odmítnutých, navíc bylo třeba, aby jeden z členů souboru strávil v Poděbradech aktivně celý festival. Tímto delegátem byl odvážně právě Tomáš. Ale jen se tam vydal, vše staré bylo smazáno, a to až do Tomášova veřejného prohlášení: „Poprvé jsem v Poděbradech rád.“ Za velkého přispění rovněž přítomné Hanky Malaníkové ovšem.

FESTIVAL

Vše bylo nepřehánějícně skvělé: organizace ctěného řídícího Jakuba Charváta, dodržovaný harmonogram, péče o delegáty i soubory, systém diskusí (starostou a bývalým hlavním FEMADem Ladislavem Langrem skvěle a pevně řízená beseda, kde tři minuty hovoří Zlý muž, tři minuty Hodný muž, nikdo přitom neví, kdo jím bude, zbývajících 54 minut následuje energická rozprava o dramaturgii, režii, herectví, scénografii a divácká volba o nejlepšího herce) i vyhlášení. Něco takového jsme rozhodně ještě nezažili. A všude nikoli kritická, ale k věci jdoucí přátelská atmosféra divadelních příznivců. Bylo to „jako tenkrát“, když ještě o něco šlo. Tohle bylo skutečně zastavení v čase a spěchu. Vše se navíc odehrávalo v areálu zámku, odkud člověk nemusel vytáhnout paty, a tak se dav nerozprchával.

FEMAD (tedy Festival mladého amatérského divadla) býval festivalem, kde se hrály politicky odmítnuté kusy. Nyní navázal na princip „odmítnutých“, avšak těch, kteří těsně neprošli „výš“, na Hronov. Bylo ohromně legrační, jak po takřka každém dalším představení se společnost hromadně vysmála tomu, že „ani toto neprošlo“ a jak si Hronov sám zavařil, že o takové věci přišel. Čili ani titul Salón odmítnutých nakonec nebyl pokořující, ale jaksi utvrzující, že vlastně o nic nejde.

SVÁZANÁ

Ale pojďme k našemu meritu, Svázané, která má sice již po „veřejné derniéře“, ale „na vyžádání“ ji míníme hrát, dokud o ni bude zájem. Na 40. ročník FEMADu nás vzali po porobě v Děčíně, a spolu s námi i Propadlo (s delegátkou Hankou Malaníkovou, s níž Tomáš strávil celé čtyřdenní) a Terryho Stráže! Stráže!.

Fakt, že je „po derniéře“, nám hru už předem tak nějak uklidnil, už opravdu nejde o nic než se (a druhé) naším dílkem bavit. Tentokrát byla Svázaná ale absolutně jiná, protože došlo na náš typický spontánně časový fór: Před jeviště nám postavili sponzorovu ceduli, značka Milko Polabských mlékáren. I co nás hnedle napadlo? Vzali jsme ceduli a strčili ji pod altán. Když nás pak moderátor uvedl, publikum už bylo naše, protože tenhle náš fór bylť hned rozmáznut, nadto Tomáš s Petrem hovořili o tom, že se „pokusí sponzora nezklamat“, a už si brali do ruky tvarohovou pomazánku Mandava.

Začalo se a my tři si dali stručné pokyny k práci s Mandavou. Tomáš tedy s větou „Mám tu i sýr“ vytáhl z košíku Mandavu, a když zmizel a objevil se Petr obdivující připravený piknik, Mandavu natrhl a s rozkoší na špičku lžičky estétsky ochutnal. Když přilezl Filip, ve výtečném načasování Mandavu popadl a hulvátsky se jí začal cpát. Hoši mu dali prostor a publikum se zalykalo smíchy. Nakonec se o Mandavu začal Tomáš s Filipem přetahovat, a když se Tomáš i s Mandavou vzdálil z jeviště (a už ji nepřinesl nazpět, bylo toho akorát), Petr doolízal lžičku.

Víc už jsme se Mandavě nevěnovali, ale i tak jsme měli publikum na lopatě, a to v plnosti zblajzlo celou Svázanou. Potlesku na otevřené scéně bylo několik (nejvíc „ever“), čtení ze sešítku probíhalo od věty k větě, přerušováno burácivým smíchem a aplauzem, v samotném finiši tleskali a houkali lidé třikrát, než se úplně setmělo. A následovala naše asi nejdelší děkovačka, kterou jsme navíc doplnili o další práci s Mandavou (nakonec jsme tuto lahůdku rozhazovali do rozbouřeného „skorotrutnovského“ publika).

Shrnuto: nebýt Mandavy a Polabských mlékáren, bylo by to všechno mnohem těžší, ale tohle přející publikum by nám nejspíš i tak rozumělo. Po areálu poděbradského zámku pak všude šumělo PŠT a KFT a řeči o Gervaise. A to i přes to, že došlo na místy hrůzná pochybení – Petr měl hned po první větě ukrutné okno, které trvalo věčnost, než se díky spontánnímu tanečku s Mandavou vrátil do role. Tomáš nenahodil nejlíp, Filip splácal páté přes deváté, v jednu chvíli to spadlo celé všem. Ale vše jako by bylo jedno a jen mimochodem v dokonalém celku, ze všeho jsme se dostali a finiš byl valícím se majstrštykem. Zejména Filip, jehož Édouard byl fantastický, ačkoli říkal úplné blbosti (míněno ve scénáři se nevyskytující) a šumloval, jenže tentokrát to byl po dlouhé době úplně přesně on, hovado bez lisu a klihu. Nejcennější je to, co máme nejraději: když na svou stranu strhneme úplně cizí publikum, které o nás nic neví. A když je pak na naší straně zhruba 150 lidí jako teď, to je balzám na všechny (děčínské) rány.

Techniku obstaralo tradiční již a sehrané duo Ječný Hamma – Cígler Pavůl. Nejenže se jim vydařilo, ale hlavně, bylo to poprvé v dějinách divadla, co mistr zvukař během výkonu své funkce kojil...

BESEDA

„Hodný muž“ Rudolf Felzmann: „Nerad vstávám a nerad chodím na divadlo v 10 ráno. Ale na Krvik Totr vstaňte. – Po dlouhé době jsem viděl na amatérském divadle jasný děj, začátek, průběh i konec, pointu, kde se ukáže, proč to celé je. Perfektně hraný oblouk. Jedná se tu. A ač mám naslouchátko, po dlouhé době jsem slyšel vše, každé slovo, v celé plasticitě.“

„Zlý muž“ Antonín Navrátil: „Nebyl tam jedinej klaunskej nos...“ Ale to byla legrace. Spíše směřoval k myšlence (a nestihl ji v limitu vyjádřit), že divadlo je optické, ale když se tady vypne zvuk, nic neuvidíme.

Oba a vlastně všichni se shodli, že tento druh humoru nemají rádi, ale tenhle přijali bez výhrad. A jako často či vždycky, i zde převládla obava z feministických keců, již nakonec překonalo nadšení, jak to doopravdy bylo, a že svázaná Gervaise nebyla někde vzadu v kumbále, ale na lisu... TV režisér Jiří Adamec nám před svým rychlým odjezdem vzkázal: „Tohle představení beru!“ Možná z toho bude krvická Sanitka...

Kritik Václav Špirit vyzdvihoval „product placement“ – s reklamou teď pracuje každý, i jako s ironickým prvkem, ale my to nikam necpali, pracovali jsme s tím stručně a mnohem působivěji než ostatní. Odjíždějící mlékaři prý zářili (na to téma se strhla spousta spontánních legrací, když jsme veřejně proklamovali naději, že nám retroaktivně pošlou nějaký ten settisíc). Celá tato záležitost vyšla především proto, že jsme se sejrem jednali v rolích, v postavách.

Jeden divák zahájil dlouhou a pro Svázanou typickou (a oprávněnou) sérii kritiky, že hrajeme ve stejné intenzitě, ve stejném napětí, že se to nikam herecky nevyvíjí. Tentokrát však davová psychóza způsobila, že si všichni začali obhajovat, proč to tak je a že to tak má být – že alespoň v divákovi hra zůstane i po jejím konci. Nicméně pan Felzmann: „Temporytmus, to není jen pořád střídání. Ve Svázané se postupně doplňuje obraz, příchodem tří typu a objevováním předmětů se hra nenápadně rozvíjí.“ Starosta Langr: „Celé je to statické, ale vůbec to nevadí.“

Potěšil nás takto zejména profesionál na prkno vzatý, herec Otakar Brousek ml.: „Tento humor také není můj šálek kávy, rovněž mi obvykle vadí stejný rytmus, ale tohle ve mně zůstává a velmi děkuji!“ (V soukromém hovoru s Tomášem pan Brousek ml. odhalil, že on taky rád a vlastně jedině píše ve dvou. Že to je silnější a zábavnější – v tomto si notovali. Tomáš noty obohatil vyjádřením Smoljakovým, že když píšou dva, síla se nesčítá, nýbrž násobí.)

Diváci: „Obdivuji disciplínu a kamenné tváře herců. – Přesnost a čistota, vyrovnané herectví všech. – Vhodně zvolené tiky a jejich důsledné dodržování hru podpořily.“

Když se objasnilo, že námět je kratičká blbost a celá hra je naše, zvedla se vlna nadšení z našeho autorství – to je vždy největší blaho.

Scénografie: „Všichni mají tři tuny kokotin a tady přitom vůbec nevadí, že tam není nic.“ Vyzdvihovala se práce s kostýmy („Neměli jste je na sobě, ale byli jste v nich.“) a práce s rekvizitou.

Jedna z mála větších výtek zazněla z úst Hanky Malaníkové: že totiž zvedáme oči k střeše altánu tak nešikovně, že to vypadá, že nad námi stojí přinejmenším katedrála. Má bohužel pravdu...

A pak už se všechno vrhlo na Fílu, kterého pan starosta Langr označil vedle autorů a režisérů Novotného/Kouta jako „výkonného umělce“, i získal si Fíla všechny památnými již slovy „velice výkonný umělec“... A bavící se osazenstvo vykřikovalo „Třináct – dva!“... Édouard byl probrán zleva zprava a stal se z něj prototyp burana a bouráka. A když došlo na hlasování o nejlepšího herce inscenace (a když pan starosta Langr odmítl kolektivní cenu, ač pan Felzmann řekl: „Vy jste trojice boží!“), Fíla jednoznačně vyhrál. Zaslouženě a dobře mu tak, konečně vavřín!

PS: Po prapodivné inscenaci pana Hrušky Lásky hra osudná (toho, který se tak nudil na Svázané v Děčíně) tento na diskusi prohlásil: „Pokaždé to vyjde jinak. Klukům z Krviků to dnes vyšlo o 300 procent líp než na Děčíně.“ To znamená, že jsme dnes hráli na 380 procent?...