Praha je město staré a zmlsané, na dívadlo se nechodí. Hráli jsme opět Svázanou, a po mnoha letech „konečně“ nastalo divácké vzduchoprázdno, anžto v sále sedělo jen devět diváků. Od toho se odvíjelo všechno.

Inscenace jen velice málo stárne a vyprazdňuje se (snažíme se mít ji stále živou, protože údělem každé hry je, že nejlepší je na premiéře a pak zmírá a jde do kopru), byť živý divadelní výkon je samozřejmě pokaždé nevyzpytatelný. Tentokrát tedy vůbec nevyšel Tomův nástup a Petr nesoustředěně těkal až ke svému retru (včetně). Můžeme se docela snadno vymluvit na naprosté ticho v sále, protože v devíti lidech se i Společenstvo prstenu bojí zasmát. Spřízněné dívtky z Boršče však toto ticho prolomily a nakonec gradovala divácká spokojenost ruku v ruce s lepším a lepším výkonem na jevišti. Se ctí jsme vybojovali remízu.

Avšak je zřejmé, že na Svázanou už nikdo nepřijde (v miliónové Praze ji vidělo už „všech“ 300 diváků...) a její čas se naplnil. Před námi jsou tedy poslední dvě pražská uvedení – 13. března na festivalu Karlínská tříska (v Divadle Járy Cimrmana!) a slavnostně zderniérujeme v červnu.