Výjezdní sestava (trio, Hamma u pultu a Jonáš v klubovně) užila si jeden z nejlepších divadelních víkendů za mnoho let. Jelo se do Josefova Dolu v Jizerkách. Nic nebyl o špatně a naopak vše bylo fantastické. Poklidná cesta (K)a(o)utem tam v mrazivém, leč slunném dni, zasněžená jablonecká scenérie, nejvřelejší přijetí josefodolského divadelního světa, jejich pomoc, zázemí sice urobsisámské, ale s úžasnou atmosférou, nevídaná technika a ochotný technik, milí pořadatelé Stuchlíkovi, bar v klubovně pod jevištěm a konečně příjemný prostor bývalého kina, ve kterém byla radost zkoušet a hrát.

A pak Svázaná, jaká tu dlouho nebyla. Uvědomili jsme si, že málokdy je naše chyba ticho v sále. Chodí na nás málo lidí, kteří se bojí, a humor pak vyjde naprázdno. Leč kde je plno, hrajeme ouplně stejně, ale lidé se rozjedou a davově zpsychózí směr smích. Uvedli jsme se navíc krátkým improvizovaným vstupem („Vítejte dole v Josefově.“ „Pleteš to, je to naopak.“ „No co, jednou jsi dole, jednou nahoře. Vítejte tedy nahoře v Josefově...“) a opět řečí o vypnutí mobilních telefonů, jež se do přelomu 70. a 80. let 20. století nehodí – ta se asi stane zájezdní tradicí Svázané, neb lidi nakopne (a nás také). Početní a promrzlí lidé s námi opravdu ihnedle šli.

Promrzlost jsme tematizovali díky topení, jež stálo přímo pod scénou – v tradici poděbradské Mandavy jsme jeden jako druhý po vstupu šli se nejprve ohřáti, Filip/Édouard dokonce spontánně prohlásil o altánu „nahoře střecha a dole – topení!“... Víc jsme s tím neblbli, ale stačilo to a pomohlo to.

Hrozně jsme se báli, co bude, protože nás pozvali místní divadelní nadšenci, zrovna tak nadšení z poděbradské Svázané. Leč tu zařídila Mandava a plné nebojácné hlediště. Co ale kdyby bylo v sále ticho a Mandava nikde? Naše obavy byly naštěstí liché – sál byl poloplný (vtipné, že nikoli místních, ale lyžařů odevšad...) a „topení“ bylo aluzí poděbradské improvizace pro místní divadelní sdružení. A to bylo díkybohu spokojeno – „Konečně jsme tu zase měli divadlo,“ říkali si šmakavě.

Leč pošmákli jsme si zejména my – tím, že lidé s námi šli, jsme se uvolnili a vše zahráli nejenže tak, jak jsme činívali před dvěma a půl lety, když hra byla čerstvá, ale (možná subjektivní pocit, nicméně přece) hlavně tak, jak jsme zamýšleli. Možná poprvé to mělo všechny atributy, jež to mít mělo. Navíc jsme si všichni pohrávali a nabízeli spoustu nových možností. A jako odměna – lidé se smáli i tam, kde se nesmáli nikdy.

Tahle štace bylo ukrutné nakopnutí nejen do další Svázané, jež nám umdlévá jen pocitově, kvůli tichu v prázdném sále, a potvrzuje se, že je dobré nechat ji na programu pro podobné termíny, nakopnutí to ale je i pro naši blížící se novou hru v procesu, na niž se těšíme hnedle mnohem mnohem víc.

PRŮPLACH A JIŘETÍN

Radostný divadelní zážitek pokračoval do pozdní předpůlnoci s milým místním spolkem v klubovně, posléze jsme šli „dom“ – zařídili nám totiž úžasné ubytování, v normálním bytě... Po cestě jsme v maličkém městečku natrefili na Vietčerku, která vidouc nás nám odemknula a nechala nás zakoupiti pivo a Bordeaux... A zážitek pokračoval celonočním výplachem u televize, jaký Petr s Tomášem činívali naposledy před deseti jedenácti lety, zkrátka do doby, než přišlo dívadlo. Tehdy byl čas na tyhle akce – celou noc čumět na čété dvojku a zírat údivem... A přesně tohle se opakovalo, když první program veřejnoprávní televize opanovalo Televizní studio Ostrava a jeho archiv z let 70.–80. (tematicky ke Kyselým hroznům?). Dědek s Krónerem ještě (ani omylem ne)ušel, ale série pořadů Ondřeje Suchého korunovaná desetiminutovým vyprávěním o myších a nakonec písní „Jsme myši, jsme myši“, jež nás ve čtyři ráno zvedla a poslala do hajan, ale stejně jsme si ji zpívali ještě druhý den (a ty další taky...).

Nu a druhý den nastala klasická totrovská (zasloužená) užívárna – z bytu jsme se vybabrali až v poledne, následovala retro cesta přes Jiřetín pod Bukovou s nutným fotografováním, neb zde Petr s Tomášem a Filipem strávili skvělou školu v přírodě na podzim 1990, projeli jsme Tanvaldem (marně hledajíce restaurant U Labutě) a zaparkovali v Desné, kde jsme lehce poobědvali a těžce se přežrali v cukrárně. I cesta domů byla slunná a suchá, byť venku mrzlo k mínus dvaceti.

Celý tenhle víkend byl dárek k nějaké naší nepojmenovatelné, ale dlouho odkládané příležitosti – a znovu nám připomněla, co jsme zač a proč to má smysl.

DVACET!

Svázaná tu měla „mimochodem“ dvacáté uvedení – a takové hausnumero se nám ještě se hrou nestalo. Vícekrát jsme hráli jen sedm písniček, scének a povídek z našeho katalogu více než tří seti autorských kousků...