Tak jsme v půlce – snad ne existence Krvik Totr (vydržíme dýl!), ale oslav našeho dvacetiletí. Máme za sebou křest ohněm, první dvacetiletný večer na Kampě. A dopadli jsme dost dobře.

PROJEKT

K celému projektu – vymýšleli jsme ho zhruba dva roky a měl mnoho podob – od původní varianty „výhradně koncert“ (chyběli nám lidi a nám zas čas na zkoušení starých věcí) přes „best of“ (to byla jarní varianta, když jsme se do přípravy večera opravdu pustili) až po mix věcí starých a úplně nových – a ten jsme realizovali: opustili jsme ideu besídky s tím nejlepším z naší kuchyně (naši kuchyni nikdo totiž nezná, chodí noví lidé a staří pamětníci stárnou jinde) a z tlustospisu všech počinů jsme postupně vytáhli věci, které se nám autorům moc líbí, které byly uvedeny jednou (Obec spisovatelů) nebo vůbec (Prásdninové iluse) a které jsou rovněž realizovatelné ve variantě 3 muži + 1 žena, kterou byla opět Zita Patíková).

Všechno jsme navíc přepisovali do nové podoby – Obec je ideově předělaná a obsahově z velké části také. Na repertoáru byla i Slavná balkónová scéna, kterou jsme ale rozložili a prvočísla tak, že z toho vznikla krom pár větiček úplně nová scénka, Ingrid & Romeo (Henryk Sienkiewicz Ibsen). K tomu jsme cíleně připsali dvě nové písně (Humor a Universal) pro po letech znovuzasazenou klavíristku Soniu Koutovou a Fílovi přikázali oprášit Uďoblinky nové luny a docela profláklou Píseň z kotlíku (vlastně jediný štyk, který mohlo publikum jasněji identifikovat). To vše jsme obalili omáčkou vytaženou z různých scének a zvolili metodu propojeného kabaretního plynutí, kde není čas na oddech – jednotlivá čísla se překrývají, první pauza je na finální potlesk (který naštěstí aspoň dnes přišel...). Původně byla ve hře všechna období Krviků, finální tvar už tak reprezentativní není (silně jsou zastoupeny roky 2002–6 a letošek), ale zase jde z hlediska dnešního našeho diváka o úplně novou hru, kterou nemohl jindy vidět.

Při sestavování scénáře nám vyplynulo téma Romea a Julie (postupně nahrazené Ingrid – to je jednak debilní a také odkaz na naši „slavnou“ postavičku z Tam, kde Zem není, 1996), které jsme zazdili do třetích sklepů všech tří hlavních scének.

Dopsáno a doladěno bylo vše v půlce října a my pak v podstatě za pouhý měsíc vše nazkoušeli – dokonce snad doopravdy nazkoušeli, „premiéra“ byla pro nás až klidná, oproti Štěňátku, které jsme zoufale nestíhali. Kabaretní tvar má zkrátka výhodu krátkých úseků, do kterých se lze postupně dostat.

Při zkouškách se prastaré téma muže a ženy posunulo do fritzloviny (pánové v Obci spisovatelů se stali opravdovými chlívy, byť s literárně honosným jazykem) a to pomohlo Strýčkovi v Ilusích být drsnější, nu a v Ingrid & Romeovi zase titulní hrdince razantněji odmítnout své budoucí dítě (mimochodem Bertrand je pohrobek Svázané, postava, která vypadla z původního konceptu i se svojí matkou – tak jsme je nakonec oba použili...).

Jednotící téma doopravdy nefungujících mezilidských vztahů pak podporovala i jevištní propojovačka – jednak oním překryvem, kdy scénky nenásilně spojovala překryvná přítomnost osoby z dalšího kusu a postupně nám také začaly migrovat rekvizity (pilník, košile, řetěz) a hlášky („ále“). Zítra nás bude zase točit internetová Česká televize (to jsme díky Petře z Kampy dokázali prosadit předem a jsme velice rádi, že tuhle oslavu budeme mít natočenou), a i tohle téma také prosáklo do několika míst ve hře, kde hrají televizní kamery roli. A díky úvodnímu a závěrečnému Lihu (coby atmo) migrovala i Manon (řácky zmršená v Ingrid).

PREMIÉRA

Večírek jsme dali přímo na dny, které považujeme za začátek Krvik Totr a vše se neslo v symbolické náladě. Strašlivě jsme se báli, jak publikum přijme podivnou temnou poetiku – ale jednak jsme na to pořádně upozornili na pozvánkách a pak jsme si řekli, že přece o nic nejde, je to náš večírek, a kdo přijít nechce, nepřijde. Ve finiši zkoušek, tak na předposlední, jsme pak začali věci odlehčovat, takže nakonec se to těm starým Krvikům i podobalo – slovy Fíšovými, jenž s námi opět strávil večer jako mistr světla a zvuku: „Začínáte být čím dál víc dekadentní,“ řekl po první zkoušce s námi. Ale druhý den dodal, že už to rozdýchal a že je to vlastně super. Prostě nezvyklá věc. Naprosté nesmysly, spousta kruťáren a prasáren říkaných či předváděných vcelku zlehýnka – tím se odpoutáváme od opravdové krutosti, která se v těch textech a aktech skrývá.

A aby to ještě méně zavánělo trágou, obestavili jsme večírek úvodem s Kysucou, sponzorem z Východoslovenských železáren (který nám nic nedá), a to celé mělo ještě jednu ambaláž, Liho Blues, které jsme pouštěli z cédéčka v jedné dlouhé smyčce před začátkem představení, u toho jsme všichni neskrývaně korzovali a povídali si s lidmi a po letech rovněž kolovala titulní (a titulární) vodka Liho. Lidé popíjeli, Sonia je popoháněla, aby pili víc, proplétali jsme se kuloáry a atmosféra večírku nastala tudíž rovnou, diváci si na nás nemuseli zvykat. Tohle byl plán a plán nakonec perfektně vyšel.

Na konci, po potlesku, pak následovala tombola, kdy jsme vylosovali dva šťastné výherce našich starých rekvizit (Karkulínovu hlavu, která hrála v Slavné balkónové scéně a také na Jiráskově Hronově v Produktu za absentující Soniu; a pak šípkové korále Hančete, Kuby, Ajného ze scénky Jak Krakonoš). I tombola přes svoji spontánnost proběhla vesele, příjemně, vodka opět kolovala a publikum se pak docela spokojeně s tím vším odebralo ku východu. Aspoň takový byl náš pocit.

Zajímavé je srovnání se Štěňátkem – tam jsme si vším naprosto jistí, a přece se nám jedinkrát nepodařilo navodit příjemnou atmosféru a publikum je jaksi za zdí. Tady jsme se obávali zhruba všeho, a přesto to byl pro nás příjemný večer.

Každý z nás něco totálně podělal, ale ani jednou se nestal záškobrt takový, že by bylo cokoli poznat. Všichni se se vším vyrovnali, záseky neproběhly a zítra snad odvedeme lepší, vyklidněnější práci.

Pokud tedy chuděra Zita bude mluvit – dnes totiž strávila bez hlasu a hlesu tři hodiny ve střešovické nemocnici, kde ji všichni předbíhali, neb nebyla schopna se ozvat (a to doslova). A pak ji tam tým specialistů rozmluvil a ona to dala báječně! Ale je vtipné, že protože v jednu chvíli to vypadalo, že to doopravdy neproběhne, trio už jelo do vokovické rekvizitárny pro Svázanou, začaly textovky a celkově přelaďování na změnu programu. Dokonce jsme se už začali těšit... Ale Dvacet let Krvik Totr nakonec byla správná varianta.

Jedna věc nás ale doopravdy nakrkla – že totiž publikum bylo (zase, zatraceně) nečetné – kolem třiceti diváků. Dokonce nepřišla třetina těch, kdo si rezervovali lístky. Jsme si i produkčními a tenhle večer nám měl vydělat na celoroční dluhy nasekané Štěňátkem. Tak jsme zase o trochu víc v mínusu... Nicméně celý večírek je zcela nízkonákladový – stál maximálně pětistovku (!), vše, co jsme použili, bylo zrecyklováno odjinud. I v tom je to trochu retro: v textech zaznívaly odkazy na různé jiné hry a mezi rekvizitami a kostýmy byla Svázaná, Štěňátko, Návrat z proutí, zákaldním kostýmem byly mekdonaldí košile a kecky Tří mušketýrů, brašna z Dožínek, a pak spousta drobností mnohem mnohem starších...

OSLAVA

Nebyla nijak bujará, jsme starý, máme rodiny a zítra hrajeme zas. Ale snad poprvé za dlouhá léta se stalo, že jsme všichni seděli u jednoho stolu společně, ne každý u těch svých v jiné hospodě. To bylo hrozně příjemné.

Důležité je napsat ještě o geniu loci – Petr s Tomášem si už v brzkých 90. letech (to zní hrozně) objevili šedesátá léta (to zní už líp) a pravidelně chodili 8. prosince k Lennonově zdi na Kampu. A oslavili tu v tento den páté výročí Krvik Totr (1997, to byl přelomový rok, kdy jsme vyměnili parodii rozhlasového vysílání za psaní povídek – to zní dnes z hlediska divadelního souboru úplně nepochopitelně pradávně), potom desáté (2002, večer po návratu z pololiterárního polodivadelního vystoupení v Regensburgu), patnácté (2007, sice ne u Lennonovy zdi, ale vystoupením v Nablízku, tedy dnešním Divadle Kampa, a bylo to poslední uvedení Produktu a uzavření jedné éry, totiž Divadílny) a konečně dvacáté, dnes, opět divadlem, s lidmi, kteří se zase pomalu, ale jistě rekrutují z minulé Divadílny, ale se kterými pracujeme trochu jinak, soustředěni a cílevědoměji. Kampa nás ale každopádně, neplánovaně a mocně vždycky na tyhle milníky přitáhne a je to hezké.