Prvním poprázdninovým termínem jsme se na neznámo jak, leč dlouhou dobu rozloučili se Štěňátkem, anžto Slečinka Hamma bude doslova už za pár dní rodit. Na její těžko skrývatelné těhotenství jsme mysleli od počátku už ve střihu kostýmu, a teď, ve finiši, jí to slušelo opravdu náramně. A navíc jsme od června přidávali a teď mohutně přivršili těhotenské špílce (pana školníka, právní porodenství...).

Zkoušeli jsme skoro maximálně poctivě, přesto jsme vlastně každý tak trochu váhali, co vlastně teď má přijít. Teatrolog by jednoznačně poznal, že na sebe nenavazujeme, že jsme každý zvlášť a za sebe – jenže taková odbornice byla přítomna jediná, Jana Pilátová, ostatenstvo nemohlo nic poznat. Neprovázání rozhodně napravíme (stačí se víc vidět a víc být spolu), ovšem bohužel neznámo kdy. Horší však byla situace v publiku – nemůžeme si pomoct, ale tentokrát se bálo smát. Prý se všichni radostně usmívali, ale to jsme na scéně moc nevěděli a měli dojem, že hrajeme do betonu. Bylo to strašně nepříjemné. Když se to tak nějak shrne, tak se nikdo nesmál nikdy. Tak jsme z toho byli tak nějak zpruzelí, ačkoli to bylo rozhodně dostatečně dobře odehrané Štěně, byť to trochu vázlo.

Pochválena budiž Zvěrolékař Zita, která dnes hrála opravdu skvěle a pomohla nahodit lepší rytmus v třetí třetině, od dialogu se Slečinkou, kde děvčata převálcovala pánské trio a nastavila laťku pěkně vysoko. Poprvé také inscenace gradovala k finiši a oné plánované prvorepukomediové tečce.

S Hammou jsme se dočasně rozloučili (rovněž dočasnou) květinou a (tuplem dočasnými) plínkami od fa Krvik Totr. Letos už je před námi jen jeden zájezd se Svázanou a hlavně příprava na prosincový galavečer k 20 letům Krvik Totr.