HISTÓRIE

Jedna z nejmrzutějších věcí je, že nemáme kolem sebe nějakého zapáleného dokumentaristu, který by vás předešlé tři měsíce zásoboval tím, co se dělo. A děla se toho spousta. Trapně shrnuto jsme si hned prvního ledna večer sedli a bouchli do stolu, že definitivně vytáhneme z ulity naši novou hru.

Před tímto rozhodnutím byla další hrozně zajímavá etapa, a sice 17 měsíců, po které Petr s Tomášem nejprve napsali a posléze přepisovali a piplali text hry. Celé to začalo legračně názvem Štěňátko je mrtvé, který jsme z legrace vychrlili coby odkaz na předešlou Svázanou (ta se původně jmenovala Gervaise je tuhá, tak proto to štěně). Název se nám zalíbil a my začali okolo názvu ovinovat příběh... Přirozeně nás to zatlačilo do první republiky, okolo níž jsme se svojí poetikou vždy motali, poprvé jsme ji ale pojmenovali přímo.

Hru jsme napsali za pouhé dva dny či spíše odpoledna (v červenci 2010), ale z té první verze moc nezbylo. Dnů přepisovacích byla hafa a byly nikoli křečovité, ale radostné, jak se nám víc a víc dařilo dostat k názvu i (snad aspoň trochu přitažlivý) obsah. Anžto se nám víc a víc do textu zamíchával Bubeneč, je nadmíru symbolické, že v této čtvrti či jejích přilehlých Dejvicích celý text (snad bez výjimky) vznikl. Název a jedny z posledních revizí vznikly v Bubendě, byli jsme U Topolů, na Sokolovně, U Viléma a vše jsme završili U Pětníka... V teple se psalo v parcích, jindy u Koutů na Jugošpárty.

Prvního ledna letošního roku jsme řekli dost autorské části a vrhli se na realizaci. I tady by byla zajímavá dokumentární čočka: ten přecvak byl naprostý a nečekaně snadný, z perodržitelů se zkrátka stali rejžové a producenti. Mezistupeň tvořily „dvě první čtené“. První v říjnu 2010, po níž jsme to celé přepsali, druhá hned 3. ledna 2012.

A pak se už opravdu zkoušelo – tedy... až od konce ledna, zato intenzivně, až hanba. Oproti předešlé Svázané, o níž jsme se domnívali, že je okoličnatým životem pekelná, se celému souboru narodilo tolik dětí, že na průměr na hlavu činí v tuto chvíli jedno pididítě. Zkoordinovat pracovní i rodinné zájmy všech bylo teprve peklo, a jindy svaté osobní věci šly nemilosrdně stranou. Nešlo zkrátka jinak.

Tahle nová dětská situace způsobila, že i když jsme zkoušeli až hanba, na premiéře to pořád nebylo ono. Sice se vždy před premčou říká „chybí nám dva týdny“, nám ale chybí tak čtyři. Všichni sice už vše umíme, ale drhne to. No nic.

Nelidské, totiž nedivadelní podmínky vyrovnala dvě úžasná fakta: jednak jsme díky rodině Koutových mohli po celou dobu zkoušet v čerstvě vyklizeném bytě v proslulém Skleňáku (a zase, za rohem Bubeneč, za druhým základka, kde se ústřední trio poznalo...), a hlavně – do realizace se zapojili naplno všichni zúčastnění, tak moc, jak tomu nikdy nebylo.

Víc než kdy jindy nás mrzí, že na zkouškách nebyla ta kamera: pomohla by nám, ale bylo by asi úžasné sledovat, jak se z ničeho, doslova prdu, rodí kulička, či štěňátko. Už jen proto, že jsme zase rozevřeli náruč a přijali ženský élement, po pěti vlastně neskutečně dlouhých letech. A ejhle, jedním tím élementem byla naše stará (ač mladá) dobrá Zita Patíková. I pro ni to bylo třeštivé – od Návratu z proutí (2005/6) divadlo nedělala (a rodila a rodila...). Bylo nádherné sledovat, jak znovu ohmatává prkna (ve Skleňáku parkety), nejistě a posléze sebejistě, jak se ze Zity opět stává herečkou. Roli měla přetěžkou – Zvěřolékař je všelicos, jen ne snadno uchopitelná jasně směřující persóna. Jenže – jak jsme si opět uvědomili – v Krvik Totr není nikdy nikdo normální, všechno jsou to šílenci a absolutní magoři (míněny postavy).

Tenhle fakt zasvítil o to víc, že si jej tak týden před premiérou s šokující silou uvědomila a nahlas vyhrkla nově příchozí, ač již vlastně málem pět let kolem se motající Hamma Bullivavaleva, teď už Jediná Novotná. S Krviky spojena nejprve personálně přes Petra, posléze kostýmově přes Svázanou, tamtéž tvořila zájezdní technickou sílu (zvuk a světelný pult byly její), načež bylať nominována do role Slečinky ve Štěněti. Krom toho však zde byla hlavní přes kostýmy, vedlejší přes scénu a hrozně moc věcí sama vyrobila či tomu pomáhala. Navíc jí patří dík za něco, co bychom my nesvedli: získala sponzorské partnerství s modistkou Jolanou a krejčovstvím Linádo, kdežto se pro nás za mírnou cenu ušily a uhnětly některé kostýmy a všechen klobouk.

Zita zase ve finiši vytáhla své pačesové a maskérské umění, pročež jsme vypadali, jak jsme vypadali. Tedy zhruba jako šílenci a absolutní magoři, ovšem prvorepublikoví... Tak nějak nedílně, ale stejně s radostí se k pultu vrátil Honza Físcha (obecněji Jan Fischer), který jako u Svázané pomohl i režijními připomínkami. Dík patří i Ivanovi Švýcarskému a Martině Vaníkové za truhlařinu stolků.

Nejabsurdnější byla příprava hudby. To jsme si takhle jednou na konci února řekli, že by se tam hodily takové krátké písničky. Před nějakou zkouškou se Petr s Tomem sešli o půlhodiny dřív a ve svém stylu tuhle svoji „poezii“ vychrlili. Interně je jímavé propojení se Svázanou v písni Dijon. A pak nebyl na nic čas, až na docela poslední chvíli (relativně – tři týdny před premčou) zašli na večeři k Přemyslu Rutovi, nu a když jsme s ním oslavili jeho ten den narozeniny, zasedl ku kravílu a za podobnou půlhodinku složil a nahrál všechno, co jsme potřebovali... Stačilo zlehýnka pomixovat a bylo... Výjimkou je Život je pes, kterou si Petr pobrukoval už při psaní, a A nic víc, jejíž hudba Petrovi vlezla do hlavy ráno před Přemyslem ve sprše. (Tedy nikoli před ním fyzicky, leč časově...) Nuže tedy jsou spoluautory, aniž by o to stáli, chi... Ve zkoušecím finiši už jsme nic nestíhali, a tak padaly různé iluze stran hudby, nakonec ovšem každý z nás v něčem zpívá.

Ke konci maratónu došlo na fotografování – plakát byl už v Petrově hlavě dlouho, na svět mu pomohl Jakub Ejl Légl obyčejným foťákem, leč geniální retuší. Fotilo se někdy ve dvě ráno po vyčerpávající večeři ve Vokovicích, nasvěcovalo se ikeovými lampami před závěsem... Divadelní program je pak dílem vzácné grafické spolupráce Petra a Tomáše (možná první vůbec?). Idea sice Petrova, leč ve finiši jsme na tom seděli hodiny společně a šoupali a diškutovali (a pili víno a jedli buřty) – a zase pro fajnšmejkry psali fórečky. V programu jsme zase pracovali s fotkami našeho rovněž už letitého přítele jménem Etienne Voss (neradno skloňovat). A poprvé jsme díky Tomášovi měli profesionální tisk, vypadá to eňo ňuňo! Nehledě na připravovaný web, Petrem navrhaný, Tomášem stavěný.

Nuž tedy Štěňátko je mrtvé nám zabralo veškerý čas mezi Vánocemi a Velikonocemi. Kolem nás se měnila roční doba, čas utíkal a my to moc nestíhali vnímat. Je to za námi a není to škoda: zkoušení a všechno okolo bylo děsně tvrdé, ale ani na chvíli nepřestalo být v přátelském duchu. A bylo to asi poprvé, co se nikdo s nikým nepohádal a snad se ani moc nezvyšoval hlas. Stárneme? Jestli jo, tak to je vlastně dobře. Z tohohle zkoušení by nám měly zůstat jedině hezké vzpomínky. Snad jediná mrzutost, že totiž právě krz odročené osobno jsme se ani jednou nesetkali tak nějak vedle, v hospodě, doma – krom oslavy Zitiných xxxcátin dva dny před premčou. Ale to jsme byli všichni úplně na dně, že až fotky nám to připomněly...

Příště tedy (za pár let?) to snad bude ještě lepší, jak vztahy, tak práce. A patrně i sestava – všechno klapalo.

PREMIÉRA

A teď k výsledku naší práce. Jak již jsme pravili, nestihli jsme se do premiéry dostat do kýžené kondice, ale rozhodně jsme dosáhli kýženého tvaru. Skromně doufáme, že jdeme správnou cestou a že se to ohobluje. Autorsky si za tím zcela stojíme – s tím, že od samého začátku víme, že je to věc dost na hraně: extrémně absurdně nicotný námět i příběh, jde o naprostou blbost, v níž se rochníme – leč to i to je pro nás typické. Nás baví rochnit se v nicotince. Mejnstrým tím asi neuhraneme, ale i tak se nám zdálo, že to odezvu mělo.

Leč i tak nutno říci, že jsme cítili, že jsme publikum tak trochu – zklamali? Nebo ne úplně nadchli? Nebo nenasytili? Nebylo to úplně ono (slovy jedné z postav...), ale ono to nikdy nebude ono, pokud naše publikum nepřijme naši podivnou existenci. Jsme smířeni s tím, že Svázaná nastavila laťku velice vysoko a publikum čeká Svázanou dvě. Nedočkalo se a „hezké druhé místo“ nepůsobí nijak přesvědčivě. Leč tím jsme si jisti, že jde o druhou naši nejlepší hru, a není třeba se kormoutiti. Co se hotovosti autorského textu týče, tam to považujeme za úplný majstrštyk, tedy ve srovnání s jinými našimi. Režii a herectví – tam nemůžeme úplně objektivně sloužit, ale nemáme z toho ani trochu špatný pocit. Ohoblovat, nic víc. A příště to vzít třeba zas jinudy, leč Štěňátko bude a zůstane takovéhle. Mrtvé... Ale snad ho ještě trochu rozžijeme!

Toť vše – neb není třeba cokoli říkat k jednotlivým rolím: každý z nás udělal, co bylo v jeho silách, a nikdo z nás nepředvedl flop čili průšvih. Podařilo se nám snad smazat rozdíly mezi různými hereckými úrovněmi – profesionální Zitou, autorskými Petrem a Tomášem, neodmyslitelným a letitým již „třetím“ Fílou (leč tentokrát v prekérní zaclánějící, ač důležité roli) i novickou Hammou, jež stejně jako my amatérským divadlem prošla, ale teď se musela ladit na naši poetiku. Všichni jsme byli na premiéře vysoko nad nulou. Ale – strašlivě, strašlivě nervózní. A ještě se nám rozpadal celek a vztahy. Nevadí, příště, příště!

PS: Pidivadlo bylo pro Štěňátko jednoznačně malé, a tak jsme přesunuli domovskou scénu po pěti letech opět do Divadla Kampa (jak se nyní jmenuje bývalé Nablízko, Malé Nosticovo a Čertovka...).