Není nic horšího na dívadle než první repríza. Prakticky bez výjimky se jednává o propadák, u profíků i amatérů. Protože toto odvěké pravidlo moc dobře na vlastní kůži známe, udělali jsme všechno proto, aby první repríza naší hry Štěňátko je mrtvé dopadla lépe než nejhůře.

Měli jsme pro to dva hlavní důvody: od premiéry uplynuly prakticky dva měsíce a my všechno zapomněli. A premiéra nás nepřesvědčila – hra nebyla dozažitá a my vlastně nevěděli, jestli ta hra za něco stojí, nebo ne. A tak jsme dřeli jak koně a zkoušeli jako diví. O předcházejícím víkendu ale už bylo jasno: propadák to není a nebude. Hra konečně opustila fázi „těžkopádné replikáže“, my si ji evidentně zažili a začali do ní pumpovat nové detaily.

Nic z toho samozřejmě nezaručuje, že obávaná první repríza proběhne hladce, nám se ale podařilo udržet soustředění, napětí, vlastně všechno. Mnohem méně početní diváci než minule se tvářili spokojeně a hra nakonec opravdu hladce proběhla – a snad i ladně. Každý z nás mnohem víc věděl, kde je a co říká, každý si vyhrával a každý byl mnohem lepší než minule. Nicméně poslední čtvrtina spadla – průšvih to nebyl, jen je to škoda. Důvodů pro sešup dolů bylo ale víc – na Kampě bylo například jako vždy v létě strašné vedro.

Vcelku upřímně jsme nadšení, protože konečně víme, co hrajeme (a že to je doopravdy ona zamýšlená prvorepubliková parodie) a že to má cenu. A těšíme se na červnové uvedení!