Svázaná se zase pro jednou probrala ze svého stand-by-režimu, zahráli jsme ji v Třebechovicích pod Orebem v rámci divadelního festivalu Symposion. Byla to po Josefodole další štace, kterou nám přinesly Poděbrady, i báli jsme se, abychom nezklamali, ale tentokrát to snad bylo ještě lepší. Sice jsme museli na zkouškách hru ne úplně snadno vydolovat z mozkových závitů, naskočila ale perfektně a my ji po osmi měsících zahráli s mnohem menšími potížemi než zářijové Štěňátko, které hajalo jen dva měsíce (ale ještě není tolik zažité). Navíc už je hra natolik v nás, že jsme si všichni tři hráli a naplili ji spoustou nových prvků, byť kolikrát jednorázových zkoušení před divákem – každopádně byla živá a parádní a ani trochu zakrnělá.

V nové svázané tradici jsme si připravili (byť spontánně a na poslední chvíli) osvěžující bonus – neb jsme jeli do města celoevropsky či světově proslulého svým betlémem, implantovali jsme ho nenásilně do hry – prostě jsme místo „altánu“ říkali „betlém“ a víc se s tím nemazali. Ale pomohlo nám to, na místní to účinkovalo mistrně, a byť se tomu nesmáli, byli z toho nadšení, a znalci z Poděbrad o to víc (říkali nám pak, že se hodně báli, jací budeme, když v Poděbradech vše odviselo od Polabských mlékáren nad námi - naštěstí jsme byli dobří a betlémem si opravdu pomohli). Druhým bonusem bylo vyhlášení pátrání po ztraceném klobouku, který nám vypadl cestou k divadlu nebo ve vlaku do Chocně. Ukázali jsme publiku žlutou tašku Billa, ve kterém byl, a požádali o spolupráci. Lidi jsme si tím připravili ještě před začátkem a po úspěšném konci jsme se po děkovačce s taškou znovu vytasili, čímž jsme večer vtipně završili. Prostě se nám vedlo.

Publikum bylo opravdu místní, ale úžasně četné (stohlavé!) a postupem času pochopilo, oč nám jde, vzalo bezvadně univerzitní tematiku a ve finální smršti se prostě válelo smíchy. Dnes ale brali mnohem mnohem víc fórů, prakticky všechny, které jsme do hry dali, prošly na výtečnou, což už se opravdu dlouho nestalo. Petrovi vázlo retro, Fílovi se naopak retro geniálně povedlo, všichni ale zlehounka brali divadelní plac sebevědomým útokem. Nadšené publikum nám vlilo zase do žil obří chuť dělat tuhle často nevděčnou koníčkoidní práci.

A navíc – úplně stejně jako v Josefodolu o nás bylo královsky postaráno, místní spolek Symposion nás v klubu nad jevištěm nakrmil a napojil, o dívadle se povídalo do půlnoci a my pak pokračovali u vzácné již koly s čerstvě odprohibičeným rumem až do čtyř do rána na hotelu. Chvíli to už vypadalo, že pootočíme zeměkoulí, ale uzavřeli jsme to řečí o kvalitách českých paštik a šlo se spát.

Představení nám po skoro třech letech svítil náš jedinečný Honza Fischer, který se přiřítil na otočku; tradiční svázaná cestářka Hamma má těhotensky opravdu na krajíčku. Vlastně se celý den nevědělo, jestli to neotočíme a nepojede se (tedy Petr) za ní držet nejen palce. Ale udržela to...