V jistém životním období čas letí nehorázně: třeba když se do souboru narodí zhruba dvacet dětí a jejich rodiče musí shánět žížaly do jejich zobáčků. A tak jsou to bezmála tři roky, co jsme jako Krvik Totr nestáli před lidmi. Dnes jsme šli proti rodičovskému trendu a zahráli v Řepici.

Řepice, to je to místo, kde jsme hráli před deseti, respektive jedenácti lety. Pohled na tehdejší setlist a náš výkon je zasmušile rozkošný: z dnešního hlediska to byly blbosti, my ale zároveň byli odvážní a šli do všeho po hlavě – a tak se lidi váleli. Dnes jsme hráli bez ohledu na veledlouhou pauzu profesionálně, ukázněně, nový text byl kvalitnější, ale odvaha nám chybí. A s ní možná i lepší divácké přijetí.

Odpíchnutí od názvu

Ale oč šlo: Kurel, neúnavný to řepický organizátor a kulturní činitel, nás během minulé dekády zval několikrát, ale vždy v době, kdy jsme buď neměli požadovaný kabaret, nebo jsme vůbec nehráli. Letos na jaře jsme na novou Kurelovu poptávku nabídli rovnou Filtr (který rodičovství jakžtakž přežívá), Tomáš měl býti jakýmsi moderátorem. Netušili jsme, co to bude, ale nazvali jsme to „Filtr & Kout“. Kurel pak chtěl název vystoupení. Petr neměl čas, a tak vcelku bezmyšlenkovitě napsal: „Nazvi to třeba Šubadůba rýbadýba aneb Zelingerovo zoto, mně je to jedno...“ Část první byla úplná blbost, část druhá skrytý vzkaz pro Tomáše a Filipa, anžto jde o základkovou tematiku a slovník. Show přijato.

V červenci počali si Petr s Tomášem dělat starosti, co jako budou ty koutovské výplně. A protože jsme oba měli rodiny pryč, okurková sezóna a jisté volníčko kralovaly našim zaměstnáním a na pomoc přispěchaly státní svátek a prodloužený víkend, rozhodli jsme se něco napsat. Není to tak, že tři roky nepíšeme a tohle byl úplný restart – už rok připravujeme divadelní hru, jsme nicméně ve fázi konceptu, přesněji hledání příběhu. Takže rozjetí jsme patřičně, nicméně i pro nás samotné bylo překvapivé, jak rychle nám to vzniklo. Jeden večer jsme (v restauraci Na Dělostřílnách) čerpali inspiraci (koncept jsme napsali na účtenky, které nám laskavě daroval pan vrchní) a mimochodem již poněkolikáté v našich tvůrčích životech jsme prostě naplnili existující název patřičným obsahem, tedy jak šubadůbem, tak Zelingerem (stalo se tak u předchozí hry Štěňátko je mrtvé i předlohy Svázané). Druhý den jsme pětidílnou story sepsali. Pojali jsme věc rozhlasově, čili postaru, návrat ke kořenům, kdy jsme před lidmi četli zdramatizované literární dílko. Okolo jednotlivých částí měly svoje místo písně Filtru, věděli jsme totiž předem, že na krvické nemáme čas.

Mimochodem je to poprvé od roku 2006, kdy Filtr hrál s Krvik Totr v rámci spoelčného programu a je vtipné, že role se obrátily: dříve se začínající Filtr přiživoval na Krvicích, teď nefungující Krvik Totr hráli vlastně díky Filtru... Nutno ale říci, že toto byla z nouze ctnost a že pro případné opravdové uvedení Zelingerova zota v nějaké té Praze počítáme s krvickou hudbou Soninou. Ale jako by bylo vzdělané kulturní obci jasné, že k sobě ony grupy patří vlastně jen personálně, ale jinak jsou již mimoběžné, došlo k omylu a na plakát byly vyřezány oba názvy – jak původní Filtr & Kout, tak Krvik Totr...

Tropické psaní

Psaní opanovalo peklo: zatímco celá Praha ležela ve sklepě či vaně a bojovala s 40stupňovými tropy, my zavařovali mozkové závity a psali. Následovaly dva měsíce prázdna, které nám potvrdily, že Krvik Totr opravdu ještě na nějaké divadlo připraveni nejsou: prostě jsme neměli čas. Až v týdnu před vystoupením jsme se tak nějak dávali dohromady, nikdy ale v celém triu. Regulérní zkoušky byly dvě. A stejně jsme to dali, v rámci možností na výbornou.

Přesněji řečeno, tak úplně nevíme, co si o vystoupení myslet: hráli jsme v obří stodole pro nějakých třicet rozesetých lidí, v kotli běhaly a řvaly (naše) děti a my i vzhledem k tomu, co jsme napsali v úvodu (jsme zkušenější, ale méně odvážní), viděli úsměvy, ale fakticky nemůžeme říct ani zbla – bylo to dobré, či špatné?

Co je škoda: postavy jsou v Zelingerovi čtyři a my přizvali po letech Bogdana Cieślara. Přišlo nám symbolicky sympatické znovu navázat na staré dobré doby v Řepici, kde Bogi byl. Po jedné zkoušce však na Bogdana padl jakýs strašný syndrom, který ho na měsíc odrovnal, a on musel účast odříct. Vtipné je, že Univerzita Karlova ho požádala, jestli by mohla jeho výjimečný případ zařadit do výuky – takže konečně role slavnější než Zvíře z Nejúspěšnější hry všech dob...

Nu a jak bylo již naznačeno: neřekli jsme si to ještě, protože nemáme čas na diskuse, ale i to je známkou toho, že na dívadlo prostě čas nenazrál. Chtěli bychom, ale realizace je strašně těžká, v tomhle rodičovském období. Ale než nám to za pár let dojde, děti snad odrostou a my se na to vrhneme znovu a rádi.